Všem je přitom dopředu jasné, že problém Blízkého východu a severní Afriky není možné vyřešit tak, že se tamní obyvatelé přesunou do Evropy.
Otázka, jak řešit uprchlíky, není nová a nevznikla tady ani ze dne na den. Před lety migranti mířili na Kanárské ostrovy a tento problém řešilo Španělsko. Dnes je problém Řecko a Itálie. V prvně zmíněné zemi se dosud migrační politika téměř nedělala a ve druhé vloni (kvůli nedostatku financí) ukončili operaci Mare Nostrum, tedy nasazení většího množství hlídek a záchranářů ve Středozemním moři. Dnes oba státy čelí obrovské migrační vlně.
Evropská komise navrhuje jako řešení povinné kvóty. My dlouhodobě zastáváme stanovisko, že jakékoli přerozdělování migrantů neodstraňuje ani nijak neřeší příčinu migrace. Na společném postupu jsme se dohodli se všemi zeměmi visegrádské skupiny a obdobné stanovisko mají i pobaltské státy. My opakovaně tvrdíme, že jsme připraveni uprchlíkům pomáhat na dobrovolné bázi. Ochotu pomáhat dokládá například i naše nabídka pro Itálii ve formě technické, personální a finanční pomoci ve výši 900 000 eur (přes 24 milionů korun).
Povinné kvóty nejsou žádným zázračným řešením a popírají i logiku schengenského prostoru, kde je volný pohyb osob. Jako příklad můžeme vzít právě naši republiku. Přijmeme třeba 1 300 lidí, kteří zde nemají žádné zázemí. Ti projdou řízením a bude jim přiznán status uprchlíka s mezinárodní ochranou. V ten moment bude mít každý z nich volný pohyb po celé EU. Je více než zřejmé, že po ukončení azylového řízení velká část těch lidí sedne na vlak nebo letadlo a pojede do zemí, kde už velké muslimské enklávy jsou...
Spor o migranty je tak velkým testem toho, zda jsme schopni najít smysluplné řešení. Klíčem je hájení vnějších hranic EU a především přispění ke stabilizaci situace v Libyi. Právě tam pašeráci lidí a mafie nabízejí své služby. Právě tam „byznys s lidmi“ začíná. Je nutné vést debatu i nad případným nasazením vojenské síly při potápění prázdných pašeráckých lodí. Řešení není možné bez široké mezinárodní účasti. Jen velmi obtížně lze například vysvětlovat, že v době, kdy Saúdská Arábie staví kolem svých hranic zeď, my chceme bez celospolečenské debaty uprchlíky přijímat.
Evropa musí hledat společné a dlouhodobě udržitelné řešení. Tím povinné kvóty nejsou. V lepším případě nepomohou, v horším situaci v mnohém ještě zkomplikují. Automatické přerozdělování migrantů může zafungovat jako pobídka pro všechny, kteří se do Evropy snaží dostat. Uprchlíci by pak byli na starém kontinentě čím dál více vnímáni jako destabilizující prvek a sociální problém. Právě to může být podhoubí pro eskalaci xenofobních hnutí.
Požár jednoho lesa nemůžeme hasit tím, že si každý odneseme hořící strom do svých vlastních lesů. Tato slova vysoce postaveného evropského diplomata (pronesená k povinným kvótám) by měla znít jako varovné memento.
