Nejmohutnějším impulsem stále sílícího národně osvobozeneckého zápasu u nás byl hrdinný boj sovětského lidu, historická vítězství u Stalingradu, v kurském oblouku a nezadržitelný postup Rudé armády, která byla rozhodující silou při porážce armád hitlerovského Německa a jeho spojenců. Tak, jak se blížila Rudá armáda k našim hranicím, narůstalo v celé zemi, a zvláště na Slovensku, partyzánské hnutí a antifašistický boj se stával stále masovějším. Jeho nejaktivnější složkou byli komunisté. Za této situace a na základě rozboru domácích a mezinárodních podmínek, které se vytvořily, přijalo v souladu s linií moskevského vedení československých komunistů V. ilegální ústřední vedení Komunistické strany Slovenska rozhodnutí o přípravě celonárodního protifašistického povstání.
Za nové Československo
Již koncem roku 1943 byl vytvořen z podnětu komunistické strany celonárodní jednotný orgán odboje – Slovenská národní rada, zastupující všechny vlastenecké síly. Její program pod názvem Vánoční dohoda orientoval protifašistický boj na rozdrcení vazalského slovenského fašistického státu a na obnovení společného státu Čechů a Slováků, na zcela nových, lidově demokratických základech, na takové uspořádání poměrů v budoucí Československé republice, aby v ní byly naplněny ideály sociální a národnostní spravedlnosti.
Na základě tohoto programu docházelo k stále širší mobilizaci lidu, k rozvoji partyzánského hnutí a k získání armády pro přípravu ozbrojeného povstání. Protifašistický, národně osvobozenecký zápas na Slovensku přerostl 29. srpna 1944 v celonárodní povstání, jehož centrem se stala Banská Bystrica. V krátké době obsáhlo povstání podstatnou část středního Slovenska. Slovenský lid vstoupil do otevřeného boje proti domácímu i hitlerovském fašismu. Povstání, jehož rozhodující politickou silou byli komunisté, svrhlo klerofašistický režim, vrhlo se do boje proti německým okupantům země a na třetině Slovenska vytvořilo souvislé povstalecké území, na němž byla vyhlášena Československá republika.
Vedoucí představitel Komunistické strany Československa Klement Gottwald bezprostředně po vypuknutí povstání napsal pro moskevskou Pravdu: „Z hlediska Československa má nynější boj na Slovensku veliký význam, jak vojenský, tak politický a morální. Je to poprvé, kdy jeden z národů Československa zvedl proti cizáckým vetřelcům prapor skutečné národně osvobozenecké války nejen za hranicemi, nýbrž také na domácí půdě. Ano, radostno je dnes hledět na Slovensko. A zraky všech Čechoslováků hledí dnes tam – jako na naši hrdost i velikou, velikou naději.“
Klíčová role komunistů
Vedoucí politickou silou povstání byla komunistická strana. V průběhu povstání byli komunisté nejuvědomělejšími a nejstatečnějšími bojovníky, neúnavnými organizátory, představovali iniciativní a nejdůslednější složku povstaleckých sil. Za povstání došlo v Banské Bystrici ke sjednocovacímu sjezdu slovenské sociálně demokratické strany s Komunistickou stranou Slovenska na platformě marxismu-leninismu. Konference závodních výborů Podbrezové iniciovala vznik jednotných odborů, budovaných na revolučních principech. Obě tyto skutečnosti významně působily na politický obsah povstaleckého boje a vytvářely důležité předpoklady pro další vývoj revoluce.
Základem lidové moci na povstaleckém území se staly revoluční národní výbory, které mobilizovaly obyvatelstvo do boje proti hitlerovcům, zabezpečovaly zásobování pro potřeby fronty, organizovaly revoluční milici, všemožně podporovaly povstalecké vojsko a partyzánské skupiny. Formující se revoluční odbory organizovaly ty pracující, kteří neodešli bojovat do povstalecké armády nebo partyzánských oddílů, aby jejich práce pomáhala boji, aby byl rozvíjen hospodářský život na povstaleckém území.
Dalekosáhlé politické, sociální, hospodářské a další přeměny, které v těžkých podmínkách ozbrojeného boje s nacistickou přesilou uskutečnila nová lidová moc během šedesátí dnů na osvobozeném území, byly počátkem národní a demokratické revoluce. Průběh a výsledky povstání následně významně ovlivnily formulování Košického vládního programu. Slovenské národní povstání také jednoznačně spojilo problém národní svobody Slováků s programem budoucího vnitřního uspořádání jednotného Československa jako společné vlasti obou národů na principech rovnosti a rovnoprávnosti.
Hrdinství Jana Švermy
Slovenské národní povstání mělo veliký ohlas u všech porobených národů Evropy, bojujících proti fašismu. Po boku slovenských povstalců přímo bojovali i příslušnici dalších národů – Češi, Rusové, Ukrajinci, Francouzi, Maďaři, Bulhaři, Jugoslávci, Poláci, Rumuni… Zejména s velkým ohlasem a sympatiemi se setkal boj bratrského slovenského lidu v českých zemích, kde vedl k rozmachu bojové aktivity proti nacistům a zakládání revolučních národních výborů. Po odchodu povstalců do hor část bojovníků přešla na Moravu a zúčastnila se zde partyzánských bojů. Bezprostředně se Slovenského národního povstání zúčastnilo přes dva tisíce českých vlastenců.
Pevnou spjatost boje českého a slovenského národa za národní osvobození a za novou republiku symbolizuje i přímá účast Jana Švermy, který byl jako představitel moskevského vedení komunistické strany vyslán na území povstaleckého Slovenska, aby se zde podílel na organizování odporu proti nástupu fašistických armád. Na zasedání Slovenské národní rady tehdy mimo jiné prohlásil: „Velký boj slovenského lidu je nesmírným přínosem pro celý náš československý osvobozenecký boj, pro společný boj všech našich národů proti společnému nepříteli a za společný cíl za lidovou, demokratickou, sociálně i národnostně spravedlivou Československou republiku.“
Komunistický poslanec nesmazatelně spojil své jméno s hrdinným bojem slovenského lidu za svobodu. Poté, co byli účastníci povstání nuceni ustoupit před postupujícími německými okupanty do hor a přejít na partizánský způsob boje, byl Jan Šverma mezi nimi. Jen krátce před svou hrdinskou smrtí ve slovenských horách odmítl výzvy k návratu do Moskvy známými slovy: „Celý život bych se musel stydět, kdybych opustil slovenský lid v okamžiku tak vážného nebezpečí. Přijel jsem na Slovensko nejen pronášet projevy a psát články, ale i bojovat se zbraní v ruce.“
Všestranná pomoc Sovětského svazu
Rozhodujícím faktorem, který umožnil slovenskému lidu udržet se v otevřeném boji proti nepřátelské přesile po dobu dvou měsíců a následně pokračovat v partyzánské válce v horách, byla především sovětská vojenská, materiální, politická a morální pomoc. S vítězstvím Sovětského svazu ostatně spojovali Češi a Slováci od počátku své naděje na znovudobytí svobody. Významným momentem proto bylo uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci a také vytvoření československé vojenské jednotky na sovětském území, která se účastnila bojů po boku rudoarmějců.
Krátce po zahájení povstání poslal její velitel Ludvík Svoboda na Slovensko vzkaz, ve kterém napsal: „Bojujeme nyní zcela blízko od vás, na druhé straně Karpat a slibujeme, že vynaložíme všechny sily a učiníme vše, co je v naší moci, abychom si co nejdříve probojovali po boku slavné Rudé armády cestu k vám a připojili se k vašim hrdinným bojovníkům. Na osvobozeném území Slovenska si podáme bratrsky ruce, abychom ve společném boji a po boku vítězné Rudé armády, očistili celé území naší drahé republiky od cizáckých vetřelců a jejich pomahačů a pomohli vybudovat v osvobozené vlasti nový, lepší, šťastnější život podle vůle a za účasti nejširších vrstev československého lidu.“
Vedle aktivní účasti sovětských partyzánů a vojáků na povstaleckém území v souvislosti s propuknutím povstání skutečně Rudá armáda změnila své bojové plány a zamířila právě skrz Karpaty na Slovensko. Karpatsko-dukelská operace Rudé armády, vedené maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem, jejímž cílem bylo podpořit povstání, přinesla mimořádně velké obětí sovětských i našich vojáků. Přesto se po dlouhých a neskonale náročných bojích podařilo německé okupanty porazit, skrz Karpaty projít na Slovensko a zahájit tak osvobozování Československa, které vyvrcholilo osvobozením bojující Prahy Rudou armádou v slavných květnových dnech roku 1945.
Mimořádná událost našich dějin
Slovenské národní povstání, od něhož nás dělí přesně osm desetiletí, patří bez jakýchkoliv pochyb k mimořádným událostem československé historie. Obdobně jako mnohé jiné, týkající se hrdinného protifašistického zápasu proti hitlerovské okupaci naší vlasti, tak dnes čelí snahám o zamlčování, přepisování a falšování historie. I z tohoto důvodu je nezbytné postavit se na obranu historické pravdy o charakteru, příčinách, průběhu i důsledcích povstání i jeho odkazu pro dnešek.
Trvající poselství povstání později nadčasově shrnul jeden z jeho klíčových vůdců Gustáv Husák: „Když na středním Slovensku povstalecký lid a jeho ozbrojené sily vytvořily první československé osvobozené území, vysoko pozvedly prapor ozbrojeného boje za svobodu slovenského a českého národa, za obnovení společného československého státu, za jeho lidový, sociálně a národně spravedlivý obsah, za jeho novou zahraničně politickou orientaci. Bylo to velké, revoluční lidové vystoupení, významný příspěvek k osvobození našeho státu, jeho demokratické a socialistické orientací. Proto si jej připomínáme s úctou, láskou a hrdostí…“
