Únor 1948 je historickým mezníkem v našich novodobých dějinách. Kvalitativně nová historická etapa ve vývoji naší země započala již rokem 1945, vyvrcholením národně osvobozeneckého protifašistického boje a osvobozením naší vlasti především Rudou armádou 9. května 1945. Komunistická strana Československa vstoupila do tohoto období s mimořádnou autoritou mezi početnými lidovými vrstvami, kterou získala coby rozhodující síla domácího odboje svou neohroženou a hrdinskou prací v letech hitlerovské okupace naší země. Společně s dalšími socialisticky a demokraticky orientovanými politickými silami byla připravena pokračovat v rozvoji národně demokratické revoluce v zájmu pracujících, která byl představována vznikem revolučních národních výborů coby orgánů nové státní moci a správy, vytvořením Národní fronty a schválením Košického vládního programu.
Významnou úlohu v zápase o plnění Košického vládního programu a tím i o charakter dalšího prohloubení revoluce, sehrálo znárodnění bank, peněžnictví, klíčového průmyslu a všech podniků s více než 500 zaměstnanci, což pro tehdejší buržoazii znamenalo značnou ztrátu a omezení její moci. Vedle znárodňovacích dekretů je třeba zmínit také význam dekretu o závodních radách, zajišťujícího dělníkům a ostatních pracujícím účast na vedení podniků a jejich kontrole.
Po volbách v roce 1946, v nichž Komunistická strana Československa zvítězila (získala v českých zemích 40 % a v celém Československu 38 % hlasů ), naplňujíc úkol rozvinout linii postupného přerůstání revoluce národní a demokratické v revoluci socialistickou, tedy postupného rozšiřování moci a vlivu dělnické třídy a dalších pracujících na společenské procesy, došlo k další kvalitativní změně v politice Národní fronty. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald a jeho nová vláda vypracovala, tzv. Budovatelský program, jehož součástí byl i dvouletý plán obnovy a výstavby národního hospodářství. V boji o naplnění tohoto programu došlo, mimo jiné i v souvislosti s mezinárodní situací a rozpadem protihitlerovské koalice, k zintenzivnění sabotérských snah politické reprezentace buržoazie, která usilovala o ochromení vlády a rozbití Národní fronty, o zvrat společenských poměrů zpět k předmnichovské republice, jak se to naplno projevilo v únorových dnech roku 1948.
Únorové vítězství v Československu vzešlo z malého podnětu. Pravicoví ministři nesouhlasili s personálními přesuny komunistického ministra vnitra. To vzali jako záminku k podání demise. Předpokládali, že budou ve většině a svrhnou tak vládu. Ve střetnutí počítali s ozbrojenými složkami a zatýkání komunistů. To se jim ovšem nepodařilo. Komunistická strana Československa pod vedením Klementa Gottwalda byla na střet nejen připravena, ale dokázala také pružně reagovat na vyostřování tlaku reakce a vtahovat širší a širší lidové vrstvy do politického zápasu. Tím v obraně dosaženého, docházelo k rozšiřování základny revoluce, její prohlubování. Zde je význam tisícových sjezdů závodních rad a rolnických komisí, ozbrojení dělnické třídy ve formě Lidových milicí, vzniku Akčních výborů, které vyjadřovaly reálné názory mezi lidmi a členy stran a masových organizací. Mohutné demonstrace i jednohodinová generální stávka, které se zúčastnily miliony pracujících, jasně ukazovaly poměr podpory mezi revolucí a reakcí. Střetnutí skončilo známým způsobem, demisi prezident Edvard Beneš přijal, vláda byla obměněna na základě posunů v politických stranách novými ministry za tyto strany.
Tak byla otevřena cesta k socialismu, jehož následné budování znamenalo, že poprvé na našem území zavládl systém, ve kterém nebylo vykořisťovatelů ani vykořisťovaných, ve kterém výrobní prostředky patřily lidu. Období budování socialismu bylo spojeno s rozšířením průmyslové základny země, vyrovnáním úrovně rozvoje mezi Slovenskem a českými zeměmi. Díky družstevnímu zemědělství došlo k vytvoření soběstačné zemědělské velkovýroby i růstu životní úrovně venkovského obyvatelstva. Neexistovala nezaměstnanost a naše země byla soběstačná a respektovaná na mezinárodní úrovni. Socialistické Československo solidárně pomáhalo národně-osvobozeneckým, antiimperialistickým a socialistickým přeměnám v ostatních zemích. V průběhu budování socialismu se zvyšovala průmyslová a zemědělská výroba, aktivně se rozvíjela bytová výstavba, energetika, věda, kultura a vzdělávání i systém zdravotní péče.
Celé čtyřicetileté období po únoru 1948, navzdory všem objektivním a subjektivním problémům, zcela jasně prokázalo přednosti nového společenského řádu - socialismu. Podívejme se na fakta: za 40 let budování socialismu se v Československu zvýšil národní důchod 7 x z toho v českých zemích více než 6 x a na Slovensku 11 x. Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát a socialistické zemědělství pak bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa. Když představitelé vítězné kontrarevoluce ukořistili v roce 1989 československým pracujícím jejich národní majetek, byla jeho hodnota ve srovnání s rokem 1948 třicetkrát až čtyřicetkrát vyšší. Shrneme-li to, pak v letech 1948-1989 šlo o nejdynamičtější období v historii národů Československa, ve kterém nejvíce vzrostla životní úroveň lidu (reálná úroveň mezd vzrostla asi o 170 %, tedy takřka třikrát) při v podstatě stabilních cenách u zboží základních potřeb, pevných sociálních a životních jistotách - plné zaměstnanosti, bezplatném vzdělání a lékařské péči, kdy náklady na bydlení činily pouhých 5 % výdajů na domácnost.
Bohatství vytvořené v rámci socialistické výstavby pracujícími bylo dáno po kontrarevolučním převratu na přelomu 80. a 90. let v rámci následné restaurace kapitalismu k dispozici mezinárodnímu kapitálu a nové domácí buržoazii. Porážkou socialismu nejen v Československu, ale i Sovětském svaze a dalších evropských zemích získal monopolní kapitalismus čerstvé pole působnosti - jak odbytových trhů, podhodnocených výrobních prostředků, tak čerstvou dělnickou třídu a suroviny k vykořisťování. Tímto se světový kapitál snažil obnovit své upadající zisky a odvrátit svou krizi. Podařilo se mu to jen dočasně. Kontrarevoluční převraty totiž nemění charakter epochy.
Kapitál dnes znovu naplno prokazuje svou iracionalitu a barbarství, neschopnost řešit vlastní problémy a rozpory, přinášející např. jeho pravidelné krize. Meziimperialistické rozpory, které vyrůstají ze vzájemné konkurence monopolů, vedou k dalším a dalším lokálním válkám s rostoucím nebezpečím, že přerostou ve válku světovou. Jedinou budoucnost, kterou dnes kapitalisté ještě nabízejí je snaha o potlačení dalších lidových výdobytků v zájmu jejich zisků plynoucích z barbarského vykořisťování člověka člověkem. Kapitalismus tak ztratil jakoukoliv historickou perspektivu. Nárok na jeho věčné trvání je nesmyslný.
Zkušenosti plynoucí z vítězného zápasu Komunistické strany Československa, pracujících a lidu naší země v únoru 1948 jsou zdrojem inspirací pro naše hnutí i v současnosti. Uctěme proto 70. výročí Vítězného února 1948 naší další prací při budování hnutí pracujících a komunistické strany, naším dalším bojem za odstranění kapitalistického systému vykořisťování, útlaku a válek, naším dalším úsilím o uskutečnění socialistické perspektivy.
Milan KRAJČA
(předneseno na slavnostním shromáždění k 70. výročí Vítězného února 1948, které zorganizoval dne 26. února 2018 Krajský výbor KSČM Praha)
