Německé kancléřce Angele Merkelové jsem při její návštěvě v Praze předal dopis, ve kterém ji vyzývám k objektivnímu zhodnocení výsledků dosavadní politiky sankcí vůči Ruské federaci a k diskusi o jejích případných změnách. K tomuto kroku mě vedly v zásadě dva důvody.

Sankce se zaváděly v reakci na agresivní ruskou politiku vůči Ukrajině. Jejich cílem nebylo a není škodit ruskému hospodářství a obyčejným Rusům, ale přinutit Vladimira Putina a jeho mocenskou garnituru ke změně chování. Mají z tohoto úhlu pohledu sankce nějaký efekt? Nemyslím si. Prokazuje to bohužel i faktické neplnění minských dohod.

Druhý důvod se přímo dotýká naší ekonomiky, speciálně zemědělství. Česká republika samozřejmě loajálně plní závazky vyplývající ze sankcí EU vůči Rusku, zároveň však také nese následky odvetných ruských opatření. Vývoz zejména potravinářského zboží do Ruska kvůli nim razantně poklesl, což znamená pro české a moravské zemědělce citelnou ránu. Pro některé z nich může být dokonce smrtelná, což bude mít dopad na zaměstnanost v řadě regionů.

Navíc řada jiných evropských zemí, které se k sankcím přihlásily – a především se to týká právě Německa - výrazně zvyšují přímé investice v Rusku. Na ty se totiž sankce nevztahují. Podle zprávy Bundesbanky dosáhly přímé investice německých firem v Rusku v roce 2015 výše 1,78 miliardy eur a pomalu se vracejí k úrovni z let největšího rozmachu německo-ruské spolupráce v letech 2006-2010. Jen v prvním čtvrtletí letošního roku už činila výše přímých investic z Německa do Ruské federace téměř 1,1 miliardy eur a výsledky loňského roku tak budou zřejmě ještě překonány. 

Znamená to následující: Rusko za asistence Německa (ale i dalších zemí) posiluje výrobní kapacity na svém území, čímž zvyšuje svou soběstačnost. Tím pádem je čím dál odolnější vůči sankcím. Až jednou dojde k normalizaci vztahů s Ruskem a naši zemědělci a průmyslové firmy se budou chtít vrátit na tamní trh, narazí na novou konkurenci domácí ruské produkce. Pozice, které byly v této oblasti ztraceny, se již v žádném případě nepodaří plně obnovit. Naproti tomu společnosti ze západu, které v Rusku investují, rozhodně tratit nebudou. Čekají je totiž budoucí dividendy.

Taková politika je nejen kontraproduktivní z hlediska prosazování zahraničněpolitických zájmů Evropské unie, ale i škodlivá z pohledu naší na export zaměřené ekonomiky. Uvědomuji si složitost politického rozhodování zejména v situaci, kdy minské dohody podmiňující zrušení sankcí nejsou naplňovány. Jako český politik jsem ale cítil potřebu upozornit Angelu Merkelovou na to, že na současnou situaci tvrdě a přitom zcela nezaslouženě doplácejí naši zemědělci, a stále víc také některé průmyslové podniky. S tím se nemohu smířit. 

Jsem přesvědčen, že problematice sankcí se budou intenzivně věnovat i další západní politici, což naznačují postoje např. Francie, Rakouska a dalších.