Předně je nutno říci, že ani po zvýšení tarifů se učitelství nestane nijak lukrativním povoláním. Základní hrubý plat nepřekročí průměrnou mzdu v České republice. Kam tedy protest učitelů směřuje?

Ve skutečnosti nejde ani tak o výši platu, jako o pravidla. Je zcela obvyklé, a to jak u nás, tak v jiných civilizovaných zemích, že ve školství i v jiných veřejných službách je uplatňován tzv. věkový automat. To znamená, že tarifní plat se s délkou praxe mírně zvyšuje (u nás jde o něco více než 10%, což jistě není mnoho). Jde o nástroj, kterým je kompenzována zpravidla nižší úroveň odměňování zejména vysoce kvalifikovaných (VŠ) zaměstnanců ve veřejné sféře oproti sféře soukromé, a který dává zaměstnancům alespoň minimální perspektivu. Současně reaguje na obecně uznávanou zkušenost, že zejména na počátku kariéry se kvalita práce učitelů získáváním zkušeností a praxe zvyšuje. Návrh novely Nařízení vlády však umožňuje tento princip nerespektovat a stanovit tarif „v rozpětí". Což znamená neurčovat tarif podle délky praxe.

Naskýtá se otázka, proč s něčím podobným vláda přichází právě nyní. Argument, že je tím umožněno stanovit vyšší tarif kvalitním učitelům bez delší praxe, neobstojí. K tomuto účelu jsou přece tzv. nenárokové složky, osobní příplatky či odměny, které jsou zcela v kompetenci ředitele. Ten může tímto způsobem ocenit výborné pracovníky (pokud na to ovšem má v rozpočtu peníze). Navrhovaný systém však stejně tak umožňuje snížit tarif učitele s delší praxí! A právě z toho mají protestující obavy.

Uvažují totiž v kontextu ekonomických problémů, ve kterých se nacházíme. Bude-li mít ředitel školy (třeba ne tento rok, ale v letech příštích) nedostatek prostředků, může se snadno stát, že stanoví nižší tarify, než by odpovídalo dosavadní praxi.

V každém případě jde o opatření, které zvyšuje nejistotu zaměstnanců. Už proto jejich reakci plně chápu. Jaký smysl má vlastně předpis, který nejprve podrobně popisuje, jak má být zaměstnanec zařazen do příslušného platového stupně, když nakonec obsahuje paragraf, který říká, že se toto ustanovení nemusí dodržovat?

Zdá se, jakoby vláda při přípravě tohoto nařízení vycházela z teze, že liberalizace systému odměňování ve veřejném sektoru zvýší kvalitu služeb. Nic však neukazuje, že by tomu tak opravdu bylo. Ani v nejvyspělejších zemích není tento přístup uplatňován. Nejde tedy spíše o jakousi kvaziprivatizaci veřejného sektoru? O další útok na již tak skomírající střední třídu? O to, aby se učitelé více obávali o svou existenci a příliš „nezlobili"?