Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny,
vážení členové diplomatického sboru,
vážené senátorky a vážení senátoři,
vaše Eminence, vážený pane kardinále,
vážený předsedo a další představitelé Federace židovských obcí,
vážený vrchní zemský rabíne,
a především Vy přeživší, kteří se účastníte tohoto tradičního vzpomínkového setkání,
Tak jako každý rok v tuto dobu vás vítám ve Valdštejnském paláci, sídle Senátu Parlamentu České republiky.
Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti odkazuje k výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Osvětim je symbolem toho nejhoršího, co lidé dokáží dělat sobě navzájem. Obdobné hrozné věci se děly i v dalších nacistických vyhlazovacích táborech.
Nacismus byl svojí nesmírnou bestialitou v historii lidstva jedním z nejkrutějších období. Masové vyvražďování Židů, Romů, homosexuálů, tělesně i duševně postižených, politických vězňů atd., nebyla jen dějinná úchylka, jak někteří popisují.
Bohužel celá historie lidstva dokazuje opak. Zlo, které vyvolal nacismus, je v určitých podobách v člověku přítomno odjakživa. Bohužel je to tak. Nacistické vyhlazovací tábory byly extrémní formou tohoto zla. Svou systematičností i obrovskými počty mrtvých.
Toto zlo v žádném případě není vlastní jenom západní civilizaci, jak se někdy tvrdí. Etnické čistky, které v minulém století probíhaly a současně probíhají na některých kontinentech, to dokazují. Nacisté dovedli ke zrůdné dokonalosti něco, co může znovu propuknout kdykoliv a kdekoliv na světě.
Hovořil jsem o tom, tuším, na tomto místě už loni: o budoucí generace musíme v tomto smyslu ještě svést boj. Řady pamětníků nacistických hrůz bohužel řídnou. Knihy, filmy, rozhlasové pořady – to je všechno důležité, ale nic se nevyrovná tomu, když člověk může přímo naslouchat lidem, kteří v Osvětimi nebo jiném vyhlazovacím táboře osobně byli. Pak nám teprve dojde v celém rozsahu, jak nesmyslné, nebezpečné a taky drzé je popírání holocaustu.
Rád bych proto při této příležitosti znovu poděkoval všem přeživším, kteří o hrůzách, které v táborech smrti zažili, vyprávějí mladším. Pro mnohé z těchto pamětníků takové vzpomínání není nic příjemného. Nesmírně si těchto lidí vážím.
Existuje taky názor, že nacismus byl výsledkem mimořádné historické situace. To by vlastně v důsledku mohlo být zkratkovitě chápáno, že už se nemůže nikdy opakovat. Hákový kříž už je jako symbol snad minulostí. Ale jeho místo může zaujmout symbol jiný a obsah přitom může být stejný.
Podmínky pro to stále existují. Fanatismus existuje pořád, o tom se přesvědčujeme prakticky denně. Společnost v Evropě je rozdělená čím dál víc, a tento trend se v budoucnu stěží obrátí. Spíš naopak. Vážná hospodářská krize může přijít, ani se nenadějeme.
Ale hlavně je potřeba mít na paměti, že skutečných lidských zrůd bylo v počátcích nacistického hnutí jen malé množství. Drtivá většina lidí, kteří se podíleli na zločinech proti lidskosti, odzdola až nahoru, žila normálním běžným životem. Často i lidé velmi vzdělaní a zkušení, kteří by přece měli být schopni odolat demagogii, se přesto postupně aktivně zapojili do něčeho tak nelidského. Anebo se alespoň tvářili, že to nevidí.
V této souvislosti mě zaujala vzpomínka izraelského spisovatele Aharona Appelfelda, který byl před lety tady v Praze na Festivalu spisovatelů. On v jednom rozhovoru popisuje, jak těžce se protloukal za války a říká tam: „Jediní, kdo se mě ujali a pomohli, byli kriminálníci. Když jsem poslouchal, chovali se ke mně dobře, když jsem se vzpíral, zbili mě. Neměl jsem jinou volbu. Ale poznal jsem tam, že lumpové mohou být někdy lepší než obyčejní spořádaní lidé. Z těch mi nepomohl nikdo.“
Někdy stačí malá jiskra a lidé, kteří do té doby žijí poklidně vedle sebe, se začnou nenávidět a zabíjet kvůli příslušnosti k jiné rase, národnosti, náboženství a kdo ví čemu ještě. Žijeme v době, kdy se informace šíří rychleji než kdykoliv předtím. Je to výhoda, ale i nevýhoda. Internet a moderní média a technologie slouží nejen k prevenci zločinů proti lidskosti, ale i k jejich šíření. Podmínky pro růst nenávistného extremismu existují i dnes.
Známou věcí je, že antisemitismus je bohužel na vzestupu. Lidé, kteří v posledních letech po statisících přicházejí do Evropy, často nevědí o holocaustu vůbec nic, nebo jsou přesvědčeni, že se neodehrál, anebo dokonce jej někteří schvalují.
Na druhé straně posiluje krajní pravice, zejména mezi mladými lidmi. Jistě, je to jiná krajní pravice než ve 30. letech minulého století. Ale že někdo neřve tak hlasitě jako Hitler ještě neznamená, že časem nemůže být stejně nebezpečný.
Možná slyším trávu růst. Ale ono je potřeba slyšet trávu růst. Jako člověk žijící na venkově totiž vím, že nejrychleji ze všeho roste bodláčí a plevel. A strašně těžko se ho zbavuje. Proto se mějme na pozoru.
