Opět několik slov ke květnu 1945
Na tom, co se v minulosti událo, na tom již nemůžeme nic změnit. Pouze se můžeme pozastavovat nad tím, že stejné události jsou v různých obdobích různě vysvětlovány…
Také dnes se můžeme pozastavovat nad různými názory na osvobození Československa v květnu 1945.
Když si ale přestaneme myslet to, že Československo bylo – a je – středem světa, kolem něhož se točí světové dějiny, a jehož osvobození bylo hlavním cílem armád bojujících proti nacistickému Německu, možná začneme na události konce druhé světové války nahlížet trochu jinak, trochu méně namyšleně.
A také se možná lépe smíříme s mnohdy poněkud neobjektivními zprávami, kterými nás zásobují „naše“ sdělovací prostředky.
Možná, že vysvětlení srovnáním s válkou v severní Africe není úplně to nejvhodnější, ale nic lepšího mne právě nenapadlo.
Ve všech materiálech, dokumentech i filmech o této etapě druhé světové války jsou popisovány mnohé bitvy, vítězství i prohry, jsou popisována dlouhá tažení armád Osy i spojenců na východ i na západ, od Egypta, přes Libyi, Tunis a Alžírsko po Maroko, ale nikde není zdůrazňováno, že ta a ta armáda osvobodila ten či onen stát, který právě byl v trase jejího postupu.
A právě tak byl jeden malý a v širších souvislostech bezvýznamný státeček uprostřed Evropy v trase postupujících armád na konci 2. světové války.
Ano, demarkační čára, která měla zabránit promíchání armád spojenců, byla původně namalována v trase původních hranic Bavorska a ČSR a až následně byla posunuta poněkud východněji, aby umožnila další postup Američanů, kteří k této linii dorazili dříve než Rudá armáda, která musela překonávat zuřivý odpor Němců a to také na mnohonásobně větším území.
A snad toto dodatečné posunutí demarkační čáry způsobilo to, že americká správa na našem (podle nás osvobozeném) území postupovala podle stejných principů, jako americká okupační správa na obsazeném území Německa.
A proč by se také měla chovat jinak, vždyť větší část území ČSR, které bylo na konci války obsazeno americkou armádou, byly Sudety. A Sudety byly v té době vlastně ještě prakticky součástí Německa.
Takže po shrnutí těchto – pokud možno objektivních – informací, můžeme konstatovat, že spojenecké armády – a to jak na východě, tak i na západě – bojovaly s cílem porazit nacistické Německo a za tímto účelem postupovaly přikázaným směrem podle jim přidělovaných rozkazů. Při svém postupu obsazovaly další
a další území, jejichž civilní obyvatelstvo se mohlo, ale někdy také nemuselo, považovat za osvobozené. A nemuselo to být pouze na území Německa, ale i na území jeho spojenců, mezi něž patřilo Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Černá hora, Srbsko, Itálie a Slovensko a konečně, on ani Protektorát Čechy a Morava nelze z této skupiny zcela vyjmout, vždyť to bylo území Říší „chráněné“.
Asi také není možno tvrdit, že všichni vojáci vítězících vojsk se po vstupu
do nově dobytých území museli považovat za osvoboditele, chovat se tak a nechávat se tak oslavovat, mohli se stále považovat za dobyvatele na nepřátelském území, ale přátelská nálada obyvatelstva jistě musela být příjemnou změnou po prodělaných bojích.
A to, že nikdy v dějinách nebyla přítomnost válčící armády – a to ani vlastní,
ani cizí – ničím příjemným pro civilisty, to snad není potřeba připomínat.
Takže uznejme, že ten současný prapodivný mediální spor o to, máme-li více slavit naši osvoboditelku Rudou armádu nebo osvoboditelku armádu americkou, je
o ničem. Ty armády nepřišly prioritně proto, aby nás osvobodily, to je snad z výše uvedeného dost jasné.
Takže bychom se neměli nechat zatahovat do uměle vytvářené atmosféry, která má jediný cíl: rozeštvat národ proti sobě, aby nevnímal nebezpečí, která mu hrozí odjinud. Rozdělený národ se lépe ovládá, než národ jednotný, hájící společné národní zájmy. Trochu mi to připomnělo přímou volbu prezidenta. Ona ta přímá volba prezidenta byla velmi nešťastná věc, ale dobře vymyšlená a promyšleně předhozená plebsu, který se touto hozenou kostí zaobíral a dlouhou dobu tak vůbec neměl čas na podstatné věci.
Ano, oslavujme 73. výročí konce 2. světové války v Evropě, oslavujme, že náš stát byl po této strašné válce obnoven, že nezanikl náš národ, uctěme památku všech padlých v této hrozné válce a přejme si, aby se nic podobného již nikdy neopakovalo.
Nechce-li snad někdo uctít památku všech obětí, chce-li někdo oslavovat tu „svoji“ oblíbenou armádu, která – podle jeho mínění – osvobodila v roce 1945 Československo, ať uctí památku těch 116 padlých Američanů nebo 144.000 vojáků Rudé armády padlých na našem území. Ať si svobodně vybere.
Ať se i zúčastní velkolepých oslav osvobození, které se v poslední době každoročně konají v Plzni, ale ať si uvědomí, že tyto oslavy jsou někým a z nějakého důvodu organizovány, ať se podívají na mapu a popřemýšlejí, nebylo-li by vhodné vzpomenout také na Rudou armádu a její vojáky, jejichž zcela dominantní účast
na porážce Německa se tak nějak vůbec nepřipomíná a oslavy se – z nějakého důvodu – asi nedoporučují …
V Plzni byl opět postaven pomník „Díky, Ameriko!“. Byly přivezeny nové žulové kvádry až z Francie. U původního pomníku totiž do roka popraskaly sedm metrů vysoké žulové pylony. Asi vlivem překrucování. Dějin.
Je totiž velmi zajímavé, že nikdo z těchto oslavovatelů vůbec nepřipomíná to, jak se ve skutečnosti americká armáda na našem území chovala. Podle některých názorů to bylo stejné, jako chování americké okupační správy v Německu, podle jiných názorů ještě horší.
Pamětníci vyprávěli, že v Plzni vypuklo 5.5.1945 povstání a německé vojenské posádky a velitelství složily zbraně a plzeňský rozhlas hlásil do éteru: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří“. Američané vstoupili do Plzně 6.května 1945, odmítli žádost Revolučního národního výboru v Plzni o poskytnutí vozidel a zbraní pro dobrovolníky, kteří chtěli jet na pomoc bojující Praze, tento odjezd zakázali a české vojáky a četníky odzbrojili. Pokusili se zakázat i Revoluční národní výbor a zakázali vydávat české noviny. Na americkou armádou zabraném území patřícímu před válkou Československé republice bylo množství skladů a zásob nejrůznějšího zboží, pohonných hmot a potravin. Co americká armáda neodvezla do americké okupační zóny v Německu, to cíleně zničila.
A již vůbec nikdo nepřipomíná to, že Američané bombardovali Škodovy závody v Plzni 17., 18. a 25. dubna 1945. Tedy v době, kdy byla válka již prakticky u konce. Na tento závod bylo tehdy svrženo přes 5.000 tříštivých a zápalných bomb. 29 objektů bylo zcela zničeno, 21 těžce poškozeno, infrastruktura byla zcela zničena. Při bombardování Plzně bylo zničeno 505 budov, seřazovací nádraží a další objekty. Přitom bylo zabito (Američany a 14 dnů před koncem války !!) 624 Čechů a 453 jich bylo zraněno.
Když si ruiny prohlížel oslavovaný osvoboditel, americký generál Patton, měl údajně prohlásit: „Dobrá práce, jsem spokojen.“
Z toho všeho vyplývá, že taktika spálené země, kterou Američané uplatňovali, byla záměrná a cílená.
Po zveřejnění Košického vládního programu Američané pochopili, že ČSR nebude ve sféře jejich vlivu, a že tedy zdejší továrny je nutno zničit, aby nemohly být konkurencí západních firem. (Tak trochu to může připomínat rušení a bourání našich továren po roce 1989.)
A tak, když k tomu ještě přidáme množství dalších bezohledných náletů na jiná česká města, které v roce 1945 již neměly na vývoj války žádný vliv, ale stály nás ohromné materiální škody a způsobily zbytečnou smrt tisíců Čechů, můžeme dojít k názoru, že Američané na našem území napáchali více škody než užitku.
A vzhledem k tomu, jak velmi mírně zacházeli s německými vojáky, kteří doslova pospíchali do jejich zajetí, můžeme s jistotou napsat, že Američané na našem území zabili více Čechů, než Němců.
Květen 2018
