Vážení členové Konfederace politických vězňů, vážené dámy a pánové.
Nevyhnutelně na tomto vzpomínkovém aktu každým rokem ubývá pamětníků. Těch, kteří patřili mezi oběti komunistického režimu v naší zemi. Přežili komunistické lágry a desítky let trvající perzekuci svých rodin, denně překonávali beznaděj spojenou s nemožností řídit svobodně svůj osud a dočkali se zázraku, pádu totalitní moci a našeho návratu mezi normální, demokratické země. V roce 1989 však již nemohli utvářet svůj život tak, jak by to rádi udělali v letech, kdy byli mladí a velké věci života se před nimi měly otevírat.
Pro ně se s nástupem komunismu otevřely brány temnoty, která na čtyřicet let pohltila jejich nejlepší síly, tvůrčí energii, sny, rodiny, přátele. A čas dohnat nejde. S tímto vědomím jste vy, bývalí političtí vězni, uskutečnili ve svobodné době něco zcela mimořádného. Soustavně se věnujete objasnění principu fungování totalitní moci. Toho, co dělá s člověkem, jaký má dopad na pevnost, hrdost, důstojnost a charakter jednotlivce i národa.
Díky vám vznikla kronika ztracených čtyřiceti let. Do každého jednotlivého osudu je vepsána krví značka rudé hvězdy, srpu a kladiva. Pro všechny budoucí generace jste shromáždili svědectví, které má být navždy varováním.
Tak, jako se až do dnešních dnů objevují nová fakta o první totalitní síle 20. století, která chtěla zničit evropskou civilizaci, o německém nacismu, tak pro budoucí badatele jistě zůstává prostor popsat, doříci, dovysvětlit a doplnit vše, co jste shromáždili o zvrácenosti komunismu. To hlavní však již víme a máme přesně zdokumentováno.
Thomas Mann už v roce 1922 píše o novém barbarství, o nacismu a bolševismu, což je pro něj totéž, protože obojí je nehumanistické.
Tato přímočará pravda , rovnost mezi totalitou hitlerovského Německa a stalinismem sovětským, je však neustále zamlžována. Dnes bohužel silněji než před dvaceti , deseti lety. Putinovi Noční vlci se ohánějí po novinářích, kteří jim připomenou, že na počátku druhé světové války stál pakt mezi Stalinem a Hitlerem, kterému se raději (aby to nebylo tak jasné), říká pakt Molotov a Ribbentrop. Tedy pakt komunistů s fašisty.
Zatímco projevy pravicového extremismu jsou právem kritizovány a odsuzovány, levicoví extrémisté jsou bráni jako mnohem menší riziko pro společnost. To nevěstí nic dobrého. Znamená to, že jsme se nepoučili. Čeští komunisté překrývají svoji historickou vinu pokřikem o fašistech a maskují tak své aktivity. Pořádali například propagandistickou výstavu na počest severokorejského režimu masového vraha Kim Čong Una. Jaký je rozdíl mezi tamními vyhlazovacími lágry, mezi stalinistickými gulagy a hitlerovskými koncentráky?
Nesouhlasím s hlasy, které tvrdí, že období komunismu v naší zemi již není třeba věnovat pozornost, protože není reálnou hrozbou. Levicové manipulátory, kteří chtějí opět řídit náš život, protože vědí lépe než my sami, co je pro nás dobré, je opět hodně slyšet. Přece víme, v co podobné řeči po roce 1948 vyústily. Ve vraždění, zavírání, vyhánění ze země svobodomyslných a demokraticky smýšlejících lidí. Ke zničení ekonomiky a prosperity země, k nalomení páteří. Proto se musíme dívat do zpětného zrcátka a dobře vědět, co máme za sebou.
Připomínáme si, kolik utrpení, kolik lidských životů nás stála svoboda. A tak závěrem budu citovat velkého maďarského spisovatele, odchovance a strážce evropské západní kultury, Sándora Máraie:
„Čas ubíhá. Jedno je jisté: hodnota každého člověka a každého národa závisí na tom, jakou cenu je ochoten platit za svobodu.“
Vážení přítomní, vzpomeňme v tichu na oběti komunistického režimu, na odvážné ženy a muže, na děti a mladé, kterým nebylo přáno svobodně zestárnout. Oni cenu svobody zaplatili. My bychom nestáli za nic, kdybychom připustili její devalvaci.
