Pamatuji (zatím) podobné, rádoby „očistné“ rituály spojené s rokem 1989. A podobně, jak se ukrývaly kdysi busty a sochy T. G. Masaryka, padaly, různě se přesouvaly a ničily busty a sochy K. Gottwalda, V. I. Lenina apod. Všichni ti „Gottwaldové, Leninové atd.“ končily v tom „lepším“ případě na dvorcích třeba recesi vyznávajících sběratelů, ale jistě i těch stále sympatizujících a věřících, byly líčeny tu načerveno, tu narůžovo, popisovány různými výkřiky atd. Jako bychom ze sebe chtěli sejmout svůj díl účasti, když se s velkou slávou zvedaly do výše a my jsme „povinně-nepovinně“ postávali okolo.
Pokud by busty či sochy uměly mluvit, možná by dokázaly i pro generace příští sdělit svůj názor na tu, kterou dobu, na ten který proslov „zajíkajícího“ se řečníka, ale i hřímajícího pokračovatele odkazu… (tečky ponechám Vaší invenci a odvaze po těch letech doplnit svého favorita nebo favoritku).
Když už se zmiňuji o významu bust či soch, nemohu pominout, co mi utkvělo v souvislosti s dnes vášněmi „boje proti uprchlíkům“ rozdmýchávané atmosféře – tedy odhalení busty bývalého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, jemuž byla přítomna také hlava našeho státu, která svými promluvy staví sobě jeden „pomníček“ za druhým, a to prosím ještě za života a sám. Nejinak se to jeví i při této příležitosti. Prezident Zeman se měl vyjádřit: „Myslím si, že jednou nastane čas, kdy budeme muset povolat armádu ke střežení naší státní hranice, což je koneckonců úkol každé armády,"… a dále "A to jsou lidé, kteří jsou nám kulturně blízcí, kteří jsou ochotni pracovat, nikoli pobírat sociální dávky,".[1] Mohu-li se již rozpomenout na období, kdy do tehdejšího Československa v r. 1988 zavítal poprvé po r. 1918 francouzský prezident, pak jeho návštěva stála také u zrodu pozdějších přesunů lidí, občanů na velvyslanectví, uprchlíků, co doprovázeli vlny nesouhlasu a odporu se systémem tzv. reálného socialismu, který v zemích východní Evropy kolaboval. Těmto lidem se dostalo aspoň minimální podpory a účasti s ohledem na další vývoj – např. rostoucí nároky na sociální systém tehdejší Spolkové republiky Německo ve vztahu k hroutící se NDR se kroky podpory a pomoci ukázaly záhy. Nyní neopomíjím ani rozdíly, jež Německo řešilo a řeší z pohledu „staro-nových“ spolkových zemí po r. 1989.
Nevím, nebo spíše vím, že uvedená slova prezidenta Zemana tento smysl odkazu F. Mitterrandovy návštěvy zcela jistě neevokovala. Pokud bychom totiž chtěli rozumět pod přítomností armády bránění demokratických hodnot a ideálů, pak obecné soudy o uprchlících jako o „džihádistech“ a těch, co jen chtějí ukrajovat sociální dávky v našem systému, asi tím neposilujeme smysl a význam demokratických hodnot a ideálů.
Ale možná ani tato busta nemá jako ty stovky a tisíce před ní to „štěstí“, že se objevuje v době sílících vášní, nenávisti, iracionality a zastrašování, kterými se ve skutečnosti neřeší problémy systému, ale pouze se prohlubují rozdíly mezi chudými a ještě chudšími.
Pokud jen s jistou mírou naivity čekáme na smluvenou zákulisní výměnu elit staro-nových, pak snad jen štěstí, že busty a sochy nemluví. A možná přeci nám jedním odkazem slouží už nyní. Ony mlčí, někteří ve vyšších patrech politiky by to od nich mohli konečně odkoukat.