A tak zatímco práce se zdroji, o nichž je třeba opírat svá autorská díla, ale i ústní tvrzení, pokud nechceme být jen za plagiátory a „tlachaly“, se studentům klade na srdce už od počátku studií a psaní prvních samostatných prací, v případě odkazování se na údajný Peroutkův článek se tak nějak asi nestalo. Osobně si ale myslím, že se stalo, jen se veřejnosti jaksi nedonese, kdo je skutečným autorem, příp. zdrojem onoho „Hitlerova gentlemanství“ pocházející údajně z pera Ferdinanda Peroutky.
Poslední dění kolem „usilovného“ hledání zmíněného článku vyústilo až v to, že po vyhlášení prezidentem 100 000 Kč odměny za jeho nalezení se paní starostka na Praze 10 za ANO Kleslová veřejnosti „pochlubila“, že Peroutkův text našla v Čapkově vile. Bohužel po přezkoumání jeho „pravosti“ zase nic a 100 000 Kč se v dané souvislosti (zatím) rozdávat nebude.
Co mě však na celé věci zaujalo? Četl – li Zeman údajný Peroutkův článek o tom, že „Hitler je gentleman“ už „dávno“ a tudíž si nemusí pamatovat kde, ještě někdy tentýž Zeman dává v roce 1992 osobnost novináře Peroutky a jeho myšlení veřejně za vzor. Je tedy vcelku na místě se ptát: proč za vzor, když už o jeho „nedobrých“ postojích dávno věděl, minimálně na základě onoho článku o „Hitlerově gentlemanství.“ A dále: jak významově se na škále lež/pravda, a vezmeme-li si na pomoc ještě i trojhodnotovu Łukasiewiczovu logiku, tedy - „nevím“ – hodnotit toto Zemanovo tvrzení o Peroutkově autorství textu? Pro sebe mohu učinit tento závěr: pokud by člověk Zeman „nevěděl“, je to lidské. „Žádný učený z nebe nespadl“, říká se. A může se dodat – promiňte. Zeman ve funkci prezidenta ale veřejnost utvrzuje o pravdivosti svého tvrzení. Tvrzení přitom nedokáže doložit a v době a vývoji současných událostí jde o hodnotu s dosti pochybným účinkem na veřejnost. A právě onen „účinek“ mi tu navozuje úvahy o tom, že prezident Zeman nabídl docela zajímavý problém o definici lži ve smyslu, o jakém uvažuje např. už Augustinus[1], že „Lhát znamená vypovídat o něčem jiném, než o čem je lhář přesvědčen, s úmyslem oklamat druhého“ (s ohledem na obsah). Z tohoto pojetí totiž vyplývá, že záleží na záměru, s jakým se to nebo ono tvrdí. Tzn., že člověk nelže, když říká nepravdu, pokud si toho není vědom, či pokud není jeho úmyslem klamat, a je-li jeho úmyslem klamat, je schopný lhát i tím, že mluví pravdu. Na faktech, jak se zdá v případě dosud „marného“ hledání, přitom vůbec nezáleží.
Netvrdím, že Zeman a jeho tým na čele s mluvčím Ovčáčkem museli dělat až takto precizující úvahy, rozhodli-li se vyjít na světlo boží s podobnými tvrzeními. Spíše se ukazuje, že ti, co se jakkoli cítí dotčeni Zemanovým přístupem, musejí počítat i s podobnými bizarnostmi.
Trapnost až ubohost možného lhaní, prezidentovo nevyjímaje, se tu umocňuje, nepodaří-li se na celé věci najít už ani špetku humoru a nadsázky.
[1] Augustinus Aurelius byl křesťanský filozof a teolog, který se mj. soustředil na tzv. platónský směr v teologii a zabýval se také logikou. Napsal mj. spis O lži a jiné úvahy.
