Může tomu hodně nasvědčovat právě dění probíhající v hnutí Úsvit, které před skoro dvěma roky vzniklo pod vedením Tomio Okamury, který udělal dodnes docela slibnou kariéru v rámci české politiky. Ač nepatřím do fan clubu tohoto subjektu, chápu snahu devíti jeho současných poslanců o udržení se v dosavadních pozicích, čehož se snaží dosáhnout jakousi transformací (se) v politickou stranu. Ty jsou nejen v českých poměrech v ideové a personální krizi, ale pro veřejnost jsou jejich aktivity a směřování stále méně a méně čitelnými. Děje se tak nalevo, ale i napravo. Konzervativní duch na levici odsoudil „třetí cesty“ především jako odklon od „levicových“ (rozuměj zásad jediné zatím prožité nebo přežité cesty tzv. reálného socialismu) jako „nehodnou následování“, přesto bychom se neměli divit, co vše je v táboře části tzv. autentické levice na centrální, potažmo lokální úrovni nejen možné, ale především jisté. Vzletně tomu někteří v této části levice říkají „pragmatismus o vlastním přežívání“. Při bližším poznání můžeme zjistit, že k tomu netřeba ani příliš zásadních idejí, vtělených do programů, ani příliš fundované odborníky. Lapidárně řečeno, již více stačí být „ve správný čas na správném místě“. Neobstojí ani tolik omílaná argumentace o členské základně, která na rozdíl od hnutí má být u strany mnohem výraznější a organizovaná pro vstup jejích členů do vládních pozic. Jde totiž o to, že mechanismy politické strany bývají velmi často nahlodány tím, že prioritou se s ohledem na konkurenci a charakter politiky a nároků na strany stává obhajoba personálních ambicí jednotlivců, na něž je nabalena část funkcionářského aparátu, jehož úloha se dnes smrskává na to problémy spíše vysedávat, příliš nerušit směrem vzhůru a tzv. dolů neznepokojovat možnými úkoly, které mohou vyzvat nežádoucí otázky a odpovědi. Třeba ty po náznacích základů dávaných nové straně do vínku, zejména karta národních zájmů jsoucí po ruce vždy při podobných populistických krocích. Nemluvme o odpovědích, proč se již dopředu avizuje spojenectví, byť jen třeba zatím ideové s takovým subjektem jako je Le Penova strana Národní fronta ve Francii…
Hnutí Úsvit vykročilo k transformaci (se) na politickou stranu. Předseda Okamura si v hlavním tlaku na změnu jakoby dával odstup. Na veřejnost to může budit dojem, že se popud ke změnám děje až bez Okamurova vědomí. To může a nemusí tak být. Jedno je mediální charakter takové informace a další věcí je vývoj tohoto záměru, resp. jak toto úsilí vejde v život. Nechci za každou cenu spekulovat. Již nyní lze ale říci: jedinou spojnicí tohoto úsilí devíti poslanců za hnutí Úsvit jeví se býti za této situace snaha udržet se v hierarchii volené moci. Ideová orientace nově vznikající strany na krajně pravicovou Národní frontu spíše nasvědčuje programově pokračujícího populismu, protože není ničím neznámým, že ideje krajní pravice slaví dnes v nemalé části Evropy svůj politický a ideový úspěch. Ti, co si zjednodušeně položí otázku: kdo by přeci nechtěl ve svém programu hájit národní zájmy své země, že? No, já se obávám, jaká pachuť se nám zatím nese z této tzv. obhajoby národních zájmů. Jeví se mi to organizačně tak, že může přijít jistá personální nabídka směrem k podobně orientovaným menším subjektům u nás. Může sahat zleva doprava a být potenciálním partnerem budoucích politických změn, a takto nový subjekt může sehrát roli možného partnera i pro část levice. Chápu taktéž rozladění předsedy Úsvitu Okamury, protože jeho úsilí kolísalo mezi více nebo méně uvědomělými přístupy, spíše instinktivně laděnými než reálně vystihujícími možnosti subjektu a toho, jak vlastně další ideové směřování svého subjektu směřovat. Možná i to bylo důvodem, proč Úsvit byl více vnímán a notně prezentován jako „Tomio Okamura“ než politický subjekt. I to je ale zkušenost, nejen pro T. Okamuru. Je to ale pohyb českou politickou scénou dávající tušit některé další, nikoliv radostné souvislosti do budoucna. A budoucnost není to, co se stane „někdy“. Budoucnost už začala.
