Nepatřím do "tábora" katolických věřících, ani jejich podporovatelů, přesto náboženské vyznání respektuji, neboť to patří k lidskoprávním zásadám, a snad i dobrým mravům, které taktéž ukazují na úroveň demokracie v dané společnosti. A tak trochu s kritickým pobavením, nikoliv údivem, sleduji úsilí některých bývalých i současných politicky a "služebně" angažovaných ateistů a věřících (třeba ve zrychleném režimu) - např. pánů Klause a Ovčáčka, mluvčího prezidenta Zemana - ve věci podpory dosluhujícího kardinála Duky. Přesto považuji aktivitu některé části věřících, odkazujících se k papeži Františkovi v kritice části katolického kléru u nás -  v osobě kardinála Duky - za naprosto na místě, ba dokonce přirozené, neboť účelové sbližování státní moci a duchovních zástupců neprospívá především objektivnímu a kritickému vnímání vývoje ve společnosti. Výtky, které si autoři dopisu papeži Františkovi vysloužili právě od pánů Klause a Ovčáčka, mě jen utvrzují v tom, že něco "nedobrého" na tomto spojenectví v konstelaci "Duka - Klaus - Ovčáček (Zeman) - a naopak" přeci jen bude.

A to neomarxistické nálepkování z Institutu Václave Klause mi to je potvrzuje. A protože "neomarxisté" byli "trnem v oku" taktéž historicky a současně i dnešním zástupcům KSČM, nelze než doufat, že papež František - vzhledem k jeho často neotřelým přístupům a propagaci víry - by mohl být dostatečně informovaný, a jeho zdroje nejsou jen např. Hradní či z výše uvedeného Institutu.