Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4 /některá zamýšlení/

Před třemi roky, když se zejména mediálně dostala do veřejnosti causa Davida Ratha a politici napříč sněmovnou a politickým spektrem se předháněli v tom, jak se vymanit byť jen z potenciálního „společenství“ s ním, nyní jakoby „ticho po pověstné pěšině“. Zajímavé byly možná tance části poslanců zvolených nalevo – ČSSD a KSČM, která mimochodem v té době začala spoluvládnout na úrovni Středočeského kraje v době, kdy byl právě Rath hejtmanem. Poněkud zmatečný projev zástupkyně KSČM dával tušit, že causa má a bude mít velmi zajímavé konsekvence. A raději s ní dál od sněmovních vrat.

Na celou causu je přesto možné nahlížet v několika rovinách – trestně právní, která minulý týden „doběhla“ závěrečnou Rathovou řečí překonávající svou délkou 11 hodin „castrovské“ projevy, a nyní se čeká na rozsudek, který má být vynesen 23. 7. 2015.

Usuzovat či snad přímo soudit, zda „Od počátku je kauza politizována. Od počátku se ke kauze vyjadřují, aniž by alespoň okrajově hleděli na existenci presumpce neviny, i politici.“[1], jak ale činí také např. bývalý Rathův kolega a ex-premiér J. Paroubek a za jehož vlády byl Rath nakonec přeci jen ministrem zdravotnictví, není argumentem, který by zřejmě soudní verdikt nějak výrazně ovlivnil. Těžko totiž toto spíše zobecňující klišé nepoužít, pokud jde o osobu takto veřejně a politicky exponovanou, jakou D. Rath byl a do jisté míry je.

Ponechme soudu jeho kompetence v celé věci rozhodnout a nezpochybňujme vcelku o nic méně „zpolitizovaně“ jeho pozici v celé věci. Bude jistě na Rathových obhájcích, zda se proti rozsudku odvolají a budou vneseny do causy např. nové důkazy pro příp. obrat a opětovné šetření atd. Prozatímní Rathovo osočování konání orgánů činných v trestním řízení či žalobců však k tomu zřejmě nestačí.

Další úrovní celé věci je zmiňovaná politická rovina. To jistě není totéž, co „zpolitizování“ Rathovy causy. Rath coby lékař vstoupil do politiky nejprve za ODS, poté za SD – LSNS (Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální), aby nakonec na 6 let zakotvil v řadách ČSSD, z níž také v roce 2012 odešel. Jeho „profitová politika“ zřejmě přinesla ovoce a právě v ČSSD učinil poměrně významnou politickou kariéru coby poslanec, ministr zdravotnictví a hejtman.

Kdybychom zkoumali, zda platí ono „staré dobré“ dělení levice-pravice, je D. Rath ukázkou velmi „pružného“ politika. Netroufám si zde říci, zda rovnou „třetí cesty“ (navíc neznám zcela příliš ideologické ukotvení názorů D. Ratha, a jistě jen v „pružnosti“ to není), protože tyto debaty zejména na levici posléze utichly. Zřejmě také proto, že v českých končinách se stal východiskem pro část kvality této cesty právě populismus, který tu zleva, tu zprava odvane či zafunguje ve shodě na určitých tématech[2]. V případě D. Ratha se takto komentuje jeho vztah k zpoplatněné spoluúčasti pacienta. Tu zpočátku, jsa přichýlen k ODS, zastával, posléze za ČSSD už nikoliv. Mluviti proto o politické rovině je na místě už proto, že D. Rath prostě do politiky velmi ambiciózně vstoupil a je otázkou, zda si uvědomoval všechna její úskalí. Tedy i ta, které na něho mohou čekat, bude-li „ambicióznější“ než ti, s nimiž se bude „kamarádit“ nebo rovnou s nimi soupeřit. Obé totiž v politice nese svá rizika. Myslím si, že v osobní rovině svůj význam prostě přecenil a to se jistě hodilo i jeho okolí – více nebo méně spřátelené.

Troufám si tvrdit, že v ČSSD přežívá jistá pachuť, ale prozatímní „politický konec“ D. Ratha s sebou aspoň povrchově odnesl to, s čím je jeho působení za tuto stranu spojováno a může na tuto stranu vrhat nežádoucí stín. A že politický boj se odehrává tu více, tu méně za nemalého mediálního přispění, je fakt neoddiskutovatelný.

Rath sám byl po jistou dobu mediální hvězdou a jeho sněmovní proslovy vydaly místy za docela „slušnou“ show, která se od času nabídla veřejnému prostoru a sloužila divákovi k odlehčení toho, co ve skutečnosti často u politiků marně hledal – tedy, řešení vážných problémů. Možná právě odmítání pacientské spoluúčasti bylo tím, co mělo voličův zájem uspokojit a „opravdovost“ Rathova konání nabídnout jako jisté „krytí“ některých méně „košer“ praktik. Sváření ODS a ČSSD o vliv – ten přímý i nepřímý – na kraje a města se tomu nabízelo a nakonec vyústilo také Rathovou „obětí“. Ten, kdo se dnes může smát, a směje se, určitě načas, je Andrej Babiš. Pravda, část jeho týmu se rekrutuje z těch, co si velmi dobře vyhodnotili nejistotu vod představovaných propadající se ODS a rozkolísané ČSSD. Ta, zejména sevřená vlastním bojem „zleva“ a dotírající KSČM to vůbec neměla a nemá lehké. „Generální pardon“ učiněný Sobotkovým politickým spojenectvím na úrovni vlády ČR s Babišovým ANO (ale i částí „dřímající opozice“ kolem známé kauzy M. Hašek - prezident M. Zeman a spol.) je něčím, co takticky sotva bylo možné učinit v daných podmínkách jinak. Strategicky se však ukazuje jako velmi drtící a pro pozice ČSSD ohrožující. Pravda, můžeme si argumentovat, že koalice se uzavírají stále, ale ono to má vždy nejméně dvě strany – vnitřní a vnější. A i když navenek to může vypadat, že např. na veřejných zakázkách se stále bude nutné domlouvat, protože ideologie zisku je prostě tahounem číslo jedna, dovnitř může postupně nazrávat řekněme jistá nevole, zda si třeba strana až příliš nezadala s „marketingovým“ obrazem toho druhého – v tomto případě ANO – a svůj ideologický profil tzv. neprohospodařila. Vím, že např. v KSČM budou tvrdit, že ČSSD stejně žádný nemá a že „autenticita levicovosti“ je přeci doménou právě KSČM, ale tomu dnes možná věří jen méně anebo vůbec nezasvěcení. Budeme tomu v tuto chvíli říkat třeba „účel stále světí prostředky“.

Rathova „oběť“ tedy mohla otevřít do jisté míry „očistná“ stavidla některým jednotlivcům zleva doprava a ČSSD se za mediální asistence zbavila čehosi „nedobrého“. To „nedobré“ spojené s údajným korupčním jednáním a další s tím související trestnou činností v osobě Ratha však není jediným, co najdeme v českých politických vodách. D. Rath však byl do současnosti dosud nejvýše postaveným politikem, z něhož výkon spravedlnosti, zdá se, neoslepl docela a dovolil si ho postavit do pozice obviněného, v tuto chvíli čekajícího již na rozsudek. Položíme-li si otázku, proč jeho „klec spadla“ s takovým rachotem, pak odpověď může být ta, že postupoval ne dostatečně obratně a myslel možná až příliš na sebe. Není od věci, že např. korumpujících postupů je v české politice nemálo a zdaleka nedojdou v šetření tak daleko jako v Rathově případě. Ze svého okolí mohu uvést příklad causy KD Repre v Mostě, kde o jeho převodu do soukromých rukou se v červnu 2010 rozhodovalo rukou tzv. národněfrontovskou, tedy společnou, za účasti zástupců všech politických subjektů zvolených v tehdejším mosteckém zastupitelstvu. Snad vyjma tzv. dohodnutých nepřítomných a jednoho zdrživšího se hlasování „bláhovce“. Mluví-li se proto v souvislosti s Rathovou causou o krabici od vína ale s penězi, měl doktor Rath prostě jistou smůlu, byl s krabicí v nestřežený moment sám. V cause Repre se hlasovalo rukama nerozdělnýma a „zmanažerovanýma“, že?

Mohu-li tedy usuzovat o některých apelech, které ještě čas od času mezi politiky oživí paměť o Davidu Rathovi, a zdá se jakoby J. Paroubek byl ve svém článku na PL jediným, pak tato causa má politický podtext a nemůže ho nemít, protože v jejím centru stojí bývalý vysoký politik.

Připomenu část textu z knihy V. Dvořákové: „Pověstný ´´úprk´´ před právníky v počátcích transformace v 90. letech hluboce poznamenal naši politickou kulturu a vnímání práva, což se projevuje dodnes.“[3] S paní profesorkou lze jistě souhlasit. Dovolím si však dodat, že tato tendence mezitím mohla doznat – a podle některých skutečností i doznala - dalšího vývoje a někteří právníci prostě a dobrovolně „prchat“ přestali, a už ani nemusejí. Že se tak mohli stát součástí korumpujícího prostředí, už ponechám čtenářově invenci.

A snad ještě pár poznámek k předchozím rovinám ve smyslu lidském. Nevím, zda jej lze zobecňovat. Přesto je možné jej pochopit nebo se o to aspoň pokusit. Když za nemalé mediální asistence odvedli D. Ratha na počátku causy do vazby, musel to být pro člověka jeho stylu docela šok. Možná by to byl šok pro nemalou část z nás. O vězení se říká, že nikomu tzv. nepřidá. Myslím, že jistě nepřidá, ale zcela jistě ubere. Nemusí jít jen o hmotnost, ale ani po duševní stránce nás to nevylepší. A přestože se o řadě postav z historie, literatury apod. často píše, jak je právě vězení zocelilo… No, nevím, ale ono „zocelení“ šlo vždy na vrub některých dalších osobnostních kvalit člověka a dříve nebo později se tato újma projevila. Lze proto pochopit, že D. Rath psal o špatných podmínkách ve vězení a jeho apely, včetně toho o „mučení, které si zaslouží vrah“, nasvědčují spíše jeho bezradnosti a deziluzi z toho, co se stalo a co jej zřejmě dál nemine. Snad i poněkud teatrální způsob přinesení fotografií k soudu kompromitujících soudce… činí z něj spíše zoufalce chytajícího se bulvárního stylu.

Podmínky ve vězení prostě jsou takové, a i když by neměly popírat lidskou důstojnost, nejsou „domácím krbem“. I jako lékař, člověk racionálně uvažující by slova o mučení neměl připouštět ve vztahu k žádnému člověku, jedná-li se o systém, v němž přeci jen „oko za oko, zub za zub“ byly vývojem k demokracii překonány.

Lidsky proto snad mohu některé projevy D. Ratha pochopit, ani on a možná ani někteří jeho nejbližší „tušící“ v okolí zdaleka nepředpokládali takovýto vývoj. Rathovy reakce mohou napovídat o jistém pocitu výlučnosti vlastní pozice, jeho konání a některé „nedotknutelnosti“. Přesto minimálně pochybnosti nad jeho trestním počínáním jím vyvráceny nebyly a úkolem soudu je zvážit co možná nejširší okruh dotčených příčin a souvislostí. Zpochybňovat proto roli soudu, státního zástupce a soudců, a to veskrze na základě často pochybných verbálních ataků, je nejen nerozumné, ale navozuje úvahy, zda obviněný jen nečeří bláto, v němž mohl uvíznout. Vzhledem k osobě D. Ratha jistě předem schopného zvážit možné dopady svého počínání.

Paroubek-Ma-David-Rath-nadeji-384609 [cit. 20. 7. 2015]

[2] V tuto chvíli mám na mysli skutečně nebezpečný populismus, který pod pláštíkem odcházení údajně zkorumpovaných restauruje jen další, o něco „kovanější“, často se ohánějící právě bojem proti korupci. Vnějším aspektem této formy populismu je tzv. účinek ohlupující a na populaci drásanou neduhy osobními a společenskými je přímo devastující.

[3] DVOŘÁKOVÁ, V., Rozkr(l)ádání státu. Praha: Euromedia Group, k. s. Universum, 2012, s 18. ISBN 978 – 80 – 242 – 3488 – 5.