Před časem rozvířila vody našeho veřejného mínění tzv. šátková aféra, potažmo ne příliš zdařilé reakce některých politiků, „vymítačů ďábla“ (dnes údajně s multikulturalismem), včetně „děsů“, že by se nakonec děti v českých školách snad musely učit islám.
I když neshledávám v Koránu zásadní nebezpečí, tedy ve skladbě textů, musím napsat: ve jménu ideologie té které víry, náboženství, nechť někdo předloží důkazy o tom, které že to náboženství je více nebo méně militantní?! Nedělám si iluze, že jakékoli ideologie, včetně těch náboženských nemohou vyvolávat, podněcovat ať už myšlenky, chování nebo jednání jednotlivců i skupin. Ideologie totiž jsou tu právě od toho – jedna věc jsou cíle, druhá prostředky, ač mohou za jistých i tragických okolností kráčet ruku v ruce. Ptám se: čeho se tím ale opakovaně dosáhne?
Osobně mě spíše zarazilo, že se u nás opět zvedají stavidla boje s „jinakostí“ či proti „jinakosti“. Že se tomu boji snaží stavět do čela ODS, mě (ne)-udivuje ani ne tak z obavy z politické konkurence, úspěchu podobných snažení, jako spíše proto, že stále nenacházím důvod, čím to vlastně chce ideově, a chcete-li ideologicky, tato strana oslovit své voliče, včetně těch potenciálních. Musím jen zopakovat to, co uvádím v některém ze svých předchozích textů, ODS nemá téma, jak vzkřísit vlastní pragmatickou a ideologickou svébytnost programu, který na jedné straně propadl zcela ideologii „konzumu a zisku“, a to ve vší negativitě zejména praktické, a za další opakuje to, co se v našich končinách stává „zbraní“ těch, co bojují tzv. s duchy, které ještě vyvolávají ať už v boji s nepřizpůsobivými, islámem, burkami apod. Podstatou tohoto počínání však je jediné – absence vlastní odlišnosti, možná i obava z ní, vyčerpanost z toho, jak uchopit „staré ideologie“ nově a zůstat přitom „stejný“ (a být za to ještě chválen ze stranických lavic).
Dovolím si sáhnout pro poučení k „ideologovi“ tzv. střetu civilizací, americkému profesorovi Samuelu Huntigtonovi, který píše: „ Jsme svědky ´´konce progresivní éry´´, které vládly západní ideologie, a vstupujeme do epochy, v které mezi sebou bude soutěžit, ovlivňovat se a existovat vedle sebe mnoho různých civilizací.“[1]
Ano, „klasická“ schémata nám upadají a nová se jen ztěžka hledají. Navíc, kdysi „učitelé“, např. v podobě koloniálních zemí se ocitají v pozicích „předbíhání“ svými kdysi kolonizovanými „žáky“. Že jsou to právě náboženství, kultury, jimiž se všechny ty odlišnosti, rozpory prezentují nejviditelněji a nejcitlivěji, by nemělo udivit. Jde především o psychologické účinky těch, kteří se ocitají mimo „hlavní“ tahy dění, a tak se brání.
Podstatou ale zůstává jedno – ekonomická a politická hegemonie velmocí má vážné trhliny, které sice „lepí“ díky globalizaci technologických a technických změn, přesto jakoby právě v oblasti „ideologického“ zdůvodnění o nabídce těm, kteří by je měli opět následovat, zaostávají. Objevují se lokální střety a konflikty mající globální důsledky (např. orientace na nová ložiska surovinových zdrojů a jejich ovládnutí).
Jakékoliv náboženství může sloužit zbraní, dokonce se mohou jeho jménem páchat ty nejhrůznější činy proti lidskosti (zkušenosti nás „zdobí“), přesto slouží jen chabou náplastí na skutečně „materializované“ příčiny problémů současného světa – ekonomická nejistota, politická destabilizace, autoritářské tendence lokálního i globálního charakteru, absence vizí a konec konců i odvaha podstoupit rizika hledání, včetně těch, která mohou nést punc jinakosti, jenž znejistí naše byť bědné a povadlé jistoty. Skutečnou hrozbou nejsou náboženství a jiné kultury, hrozbou je vlastní strach z poznání, které může rozrušit naše i tak nejisté břehy, z nichž jsme byli zvyklí shlížet na ty druhé, kteří se pohybovali v nejistých vodách západních tradic, hodnot a norem. Ukazuje se však, že mnohost, resp. rozmanitost kultur a názorů stále platí, protože i ta západní kultura poněkud ochabla v přípravě na změny, jejichž kurs v zásadě dosud s převahou určovala. Stále jsou tu však možnosti, jak střet civilizací odkrýt jako střet vědění, kultur, poznání tradic, hodnot a vstřícných gest.
V opačném případě budeme jako civilizace bojovat. Musím se však zeptat: bude někdo poté ještě schopen napsat jméno vítěze?
[1] HUNTINGTON, S. Střet civilizací. Praha: Rybka Publishers, 2001. 101 s. ISBN 80 – 86182 – 49- 5.
