/zamyšlení v souvislostech o nedávném výbuchu a následném požáru na Petrochemii v Záluží/

Někdy se to tak sejde a člověk občas zapochybuje, a pochybovat lze z filosofického pohledu prý vlastně o všem. Já jsem tak nějak začal pochybovat o tom, co vidím a slyším 13. srpna, léta Páně 2015. Ne že bych pochyboval o všem, ale některé situace si o pochybnosti vyloženě řeknou.

Den mi začal jako mnoho jiných pracovních a pracovně jsem se také sunul kolem desáté hodiny z Mostu do Litvínova. Cesta stejná jako jindy až na mohutný sloup černého kouře, který se přede mnou tyčil. Ledva jsem najel na silnici 27, a že nebývá kouře bez ohně, jsem si ověřil záhy, když jsem se blížil ke kruhovému objezdu u „chemičky“ v Záluží.

Oheň tedy určitě předčil dříve viditelný kouř o hodně procent, protože plameny, ze kterých vycházel, šlehaly z mého pohledu minimálně do výšky chladících věží petrochemie, které má každý projíždějící přímo před sebou. V tu chvíli už jsem zapínal rádio a hledal nějaké informace, protože, i když se zmíněná chemička občas blýskne nějakou tou ohnivou show z místních „faklí“, tak tohle mi přišlo trochu moc i na naše místní poměry.

To, co jsem slyšel z rádia (těch několik stanic už si nepamatuji) a co jsem viděl před sebou, byl rozhodně začátek mých pochybností. Zatím co jsem zíral s otevřenou pusou na „ohýnek“, na kterém by si Gagarin, kdyby ještě žil, mohl přímo z oběžné dráhy opékat buřty, moderátor rádia informoval posluchače o tom, že v litvínovské chemičce vypukl požár, ale netřeba se obávat, neboť hasiči prý jej mají již pod kontrolou. Odpovídalo tomu i chování policejní hlídky, která stála za kruhovým objezdem směrem na Litvínov a v tu chvíli sledovala požár možná stejně vyděšeně jako já.

Žádný zátaras, žádné pokyny k zastavení nebo otočení vozidla, či blikající světla výstražných tabulí (ani pro auta jedoucí za mnou), takže jsem pokračoval v jízdě směrem na Litvínov.

Často si dělám legraci, že peníze a strach jsem nikdy neměl, ale pro tuhle situaci rozhodně to druhé neplatilo! K táboráku se při projíždění kolem přidal hukot několika startujících Migů (vlastní zkušenost z leteckých opraven v Českých Budějovicích) a vroucné přání být v tu chvíli co nejdál.

Až někde u Litvínova jsem si vzpomněl na slova jednoho pana inženýra, který mě kdysi neoficiálně provedl petrochemií a stáčením etylénu (tehdy do cisteren) i s odborným výkladem. Nejiskřící nářadí, bunkr odolný výbuchu a požáru, přísná bezpečnostní opatření při veškerých činnostech na zařízeních, přísně střežené zásobníky propylénu a etylénu a vlastnosti těchto látek, které mimochodem leží několik desítek metrů od ohniska požáru. Také při výbuchu všech těchto zásobníků prý totální devastace okolního terénu do několika desítek kilometrů. Tenkrát se mi to všechno zdálo trochu přehnané… A kdo by tomu také věřil, že?

Asi za hodinu jsem se do Mostu vracel a spoléhaje se na informace z médií, jsem si to namířil stejnou cestou zpět. Na výjezdu z Litvínova na Záluží už ale bylo všechno jinak. Policejní zátaras, čtyři hasičská auta a nad chemičkou obrovský černý oblak. Jak jsem později zjistil, uzávěry byly již všude.

Když člověk někde nějakou dobu žije, pozná spoustu lidí. Policisty, hasiče, a třeba lékaře a řidiče záchranky. Pokud se s někým takovým setká při podobné události, pak se, pokud je to možné, i něco dozví. Bylo to možné, a protože jsem zvídavá duše, chtěl jsem samozřejmě vědět takřka z první ruky, co se vlastně děje.

Na rozdíl od „dobře informovaných médií“ tady bylo něco jinak. Dozvěděl jsem se, že hasiči prý pod kontrolou rozhodně nic nemají a dostali se k ohnisku požáru nanejvýš na několik desítek metrů, a po druhém, daleko větším výbuchu než byl ten první, je prý situace ještě více komplikovaná a nepřehledná. Zatím prý se jen snaží ochlazovat skladové zásobníky s produkty a k místu požáru není prý možné se dostat z důvodů velmi vysoké teploty, dokonce až 900 stupňů. Tehdy jsem si znovu vzpomněl na pana inženýra a obrovské zásobníky s etylénem. Ale kdo by tomu věřil, když se nic neděje?

Určitě až s několikadenním odstupem je možné nějak analyzovat okolnosti havárie v chemičce, což je samozřejmě na kompetentních orgánech vyšetřování této události, externích, a také rozhodně na těch interních. Možná se při vyšetřování zjistí, že se při technologických odstávkách již z úsporných důvodů některé ze součástí preventivně nemění, ale jen „opravují“. Že se například v čerpadlech chladicího systému po stanovené době nevyměňují ložiska, protože zrovna nevykazují známky opotřebení a ze stejného důvodu se třeba nevyměňují bezpečnostní prvky. Pravděpodobnější však je, že se nic podobného oficiálně neprokáže a vina zůstane na jednom, či dvou operátorech, kteří cosi zanedbali.

Každopádně verdikt, který vzejde z vyšetřování havárie, bude jasný a konečný. Už jen z důvodu, že jej zřejmě nebude možné nezávisle jakýmkoliv způsobem přezkoumat.  Minimálně proto, že snad místní orgány, které ostatní podniky a firmy běžně kontrolují, nemají do areálu chemičky přístup a ani žádné kompetence. Prý kontrolní orgány přijíždějí jenom z Prahy a místní nad chemičkou nemají žádnou pravomoc. Ale kdo by tomu věřil?

Snad jen ministr životního prostředí Brabec, který poukázal na fakt, že v chemické továrně pracoval a ví, že bychom v takovéto situaci měli být „nervózní“ a že se tomu nediví, tuší, jaké následky může mít podobná havárie. Nebo možná hejtman Bubeníček, který se poprvé nechal slyšet šest hodin po výbuchu s prohlášením, že za havárii určitě může současné vedro, může vědět, jak závažné následky mohla ve svém konečném důsledku mít. A na to bych raději nesázel. Možná by bylo dobře, kdybychom již na počátku měli aktuální a relevantní informace. Nebo alespoň kdyby tyto informace měli všichni představitelé okolních obcí, kteří tvrdí, nebo to zpočátku tvrdili, že v důležitých chvílích žádné informace neměli.

Nebo je snad lepší v takové situaci žádné nemít? Vždyť někteří zlí jazykové říkají, že pokud se situace takzvaně „ustojí“, budou noví hrdinové. V první řadě hasiči (a právem), zdravotníci a několik manažerů a politiků, kteří budou tvrdit, že správně v danou chvíli reagovali a profesionálně celou složitou situaci zvládli. A pokud se situace neustojí? Pak je to prý jedno, protože už to stejně nebude komu vyprávět.

Skoro se tomu nechce věřit, ale přece jen. Je snad kouře bez ohýnku?

V médiích velmi záhy naši takřka „komorní“ havárii přebila ta v čínském přístavu Tchien-ťin, která vpravdě evokuje apokalypsu.  Podle médií byly na místě desítky mrtvých a stovky zraněných a další se ještě nacházejí a výbuch srovnal se zemí oblast jednoho kilometru od místa exploze.

Osobně je mi této události velmi líto a jsem moc rád, že to nebylo horší.

Navíc mě napadá, že ani na ta horka bychom si neměli raději zvykat. Ještě větší totiž mohou vznikat a my bychom měli být raději připraveni.

 Jak v Tchien-ťin, tak i u nás!