Ne, že by byla zřejmá ochota stran, kterých se případný zákon především dotkne, ale zřejmě se situace bude muset řešit, a to nejen kvůli kritice aktivistických organizací, ale především díky důrazné kritice Rady Evropy a její Protikorupční agentuře (GRECO). Rada Evropy opětovně kritizuje Česko za netransparentní financování tuzemských politických stran. Vláda se však jejími doporučeními neřídí. Účinná regulace u nás chybí, ačkoliv ozkoušené recepty na zprůhlednění finančních toků v politice existují v mnoha zemích.
Každá změna či tvorba nových legislativních úprav prochází, nebo by spíše měla projít, zejména důkladným rozborem skutečného stavu, který by měla daná právní norma řešit.
Je zajímavé číst výsledky těchto analýz, ať pocházejí z dílen nevládních organizací nebo těch vládních. Ostatně podle toho se také většinou liší ve svých závěrech. Nevládní, tedy nepocházející z per politiků těch největších, a také ekonomicky nejsilnějších stran, jsou povětšinou velmi kritické, a nezřídka poukazují na nekalé praktiky ve financování právě vládnoucích a obecně parlamentních stran. Některé dokonce mapují reálné dopady takových praktik na ekonomiku, komunálním hospodařením počínaje a veřejným konče.
Nelze se tedy podivovat nad výstupy analýz vládnoucích stran, které s těmi nevládními příliš nekorespondují a odmítají či zpochybňují zjevné, přímé vazby převážně svých politicko-ekonomických aktivit a jejich devastující dopady na zdraví ekonomického, ale i politického prostředí v České Republice obecně.
Hlavní závěry vyplývající z analýz a situačních zpráv, například: (http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/greco/evaluations/round3/GrecoRC3%282013%291_CzechRepublic_CZ.pdf) jsou však poměrně jasné, i když navrhovaná řešení jsou spíše na úrovni poměrně benevolentních doporučení.
Vrátím-li se ke stavu, který by tedy příslušné zákony měly opravdu řešit, vyplyne ze situace na prvním místě propojení politiky a podnikatelského prostředí. Tento, současně obecně rozšířený trend je zcela zřejmě tím základním, co v sobě sdružuje většinu kritizovaných jevů a jeho „základním stavebním kamenem“, ať se to komu líbí, či ne, je korupce. I vzhledem k mnoha nedávným korupčně-politickým skandálům převážně vládnoucích politických stran je tvrzení, že nejde o systémový jev stejně scestné, jako tvrzení, že ekonomické prostředí není tím „krkem“, který hýbe těmi nejvyššími politickými hlavami.
Naprosto stejným scénářem se samozřejmě řídí i komunální politika, kde je většinou v konkrétních případech situace místním občanům důvěrně známa i bez sofistikovaných analýz specializovaných orgánů Evropské Unie.
Právě na této základní úrovni mohou občané nejlépe vidět, jak tato spojení politiky s podnikatelským prostředím, na základě různých korupčních dohod a podivných, rádoby transparentních transakcí ve skutečnosti fungují. Nejen mohou, ale většinou i vidí v přímém přenosu, jak mizejí veřejné prostředky v bezedných kapsách „politicky“ spřátelených podnikatelských firem v souvislosti s jejich „podivným“ politickým rozhodováním. Většinou vidí a většinou i mlčí, protože jen málokdy se podaří komukoli konkrétní situaci rozkrýt a jen velmi výjimečně policii a soudům toto i řešit.
Bezpochyby je tento stav velmi zralý na radikálnější změnu legislativy, která možná, do budoucna může změnit pohled občanů na politiku a politiky obecně, ale hlavně samu situaci, která neprospívá České Republice naprosto žádným způsobem. A to i přes to, že „spřáteleným“ firmám zatím tak nějak vychází.
Zákon o financování politických stran je tedy nepochybně velice potřebný, ale určitě nemůže být jedinou a samospásnou změnou legislativy ČR. Sám o sobě podle mého názoru možná částečně vyřeší černé financování politiky a politiků, ale v žádném případě nevyřeší propojení politiky a podnikatelského prostředí, které možná již nebude veřejně stavěno všem na odiv, ale jeho vliv na veřejný život se tím příliš neoslabí. Proto je naprosto nutná změna legislativy i v dalších okruzích, které s touto problematikou přímo souvisí. Například Zákon o politických stranách, Volební zákon a hlavně jasnější a efektivnější vymáhání dodržování zákonů již platných, které je podle mého názoru ve stejně žalostné situaci, jako v této zemi politika sama. A samozřejmě větší ochotu odpovědných institucí konat a nejen na „politický pokyn“ změněné politické reprezentace, které tím likviduje „konkurenci“ v tom, kam se sama hodlá „nacpat“ pro příští období. Jen zkusí jinou formu zastření téhož.
To je ale na delší a určitě další povídání. Třeba na téma: Co navrhované změny zákona o politických stranách vlastně řeší a kdo s nimi spojuje svá očekávání?
