Skvělí a rozhodní politici jako Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik řídili boj za nezávislost ze zahraničního exilu. Domácí vůdci, jako byli zejména Karel Kramář, Alois Rašín a další jen zázrakem unikli smrti na rakouské šibenici.
Politický um a neuvěřitelná pracovitost československých politiků by však byla málo bez vojenského úsilí. Vítězné boje československých legionářských pluků s bolševiky v Povolží a opanování Sibiře vyvolaly na Západě doslova senzaci. Československé legie totiž uzavřely cestu k sibiřským zásobám potravin a surovin. Zmařen byl plán užití německých zajatců internovaných na Sibiři k posílení německého vojska na západní frontě. Po politický program zahraničního odboje mělo opanování Sibiře nepochybně rozhodující význam. To uznali nejvyšší představitelé USA, Anglie a Francie, přičemž současně vyjádřili zásadní podporu snahám o zřízení československého státu. Tak byla do září 1918 Národní rada česká v Paříži uznána za představitelku budoucí Československé vlády všemi velmocemi a československý národ za národ spojenecký. 18. října 1918 T. G. Masaryk ve Washingtonu uveřejnil deklaraci nezávislosti a o 10 dní později bylo již nezávislé a svobodné Československo vyhlášeno.
Za pouhých prvních 20 let existence Československé republiky se tato země hrdě zařadila po bok nejvyspělejších států světa jak politicky svou vyspělou demokracií, tak rozvojem hospodářství. Vláda, ale také správy krajů, měst, obcí a podnikatelé se přitom museli spolehnout jen na daně pracovitých lidí a na své zisky (případně úvěry z nich zaplacené), neexistovaly žádné dotace či subvence ze zahraničí.
Dalších 50 let se naše země bohužel stala obětí zápasů, který proti sobě v 2. světové válce i v poválečném studenoválečnickém konfliktu svedl západní demokratický svět a totalitní režimy. Na demokratickou tradici svobodného Československa jsme pak mohli navázat až po pádu husákovského režimu v roce 1989 a po vzniku samostatné České republiky před 25 lety.
Smysl připomínání si událostí před 100 lety, které mohou připadat jako zaprášená historie, spočívá zejména v tom, že samostatnost a svoboda nikomu nespadnou zadarmo do klína. 100letá historie naší státnosti je totiž v celé své polovině spojena s dlouhou řadou obětí lidských životů za totality a emigrací statisíců lidí před zvůlí a pronásledováním. Dnes je Česká republika pevnou součástí západního demokratického světa v podobě svého členství v Evropské unii a v Severoatlantickém paktu, díky tomu pak už žijeme v nejdelším období míru v Evropě. Jako rovnoprávný člen těchto prestižních smluvních společenství musí Česká republika svým dílem přispívat k jejich stabilitě, což je v důsledku jednání a výroků některých českých ústavních činitelů někdy sporné. Českou republiku a také další západní země leckdy trápí rozšiřující se vzdálenost mezi politickou mocí a občany. Tu lze však překonat jen masovou aktivní účastí občanů na správě věcí veřejných, protože podstatou demokracie je aktivita zdola. Pro pravicové liberálně a konzervativní strany je pak nepřijatelné latentní omezování svobod pod záminkou toho, že jsou to právě politické elity, které vědí, co je pro život občana nejlepší. Lepší společnost totiž nikdo nevymyslí shora, ale musí být založena aktivní účastí občanů na životě společnosti. I pro dalších 100 let existence naší samostatné státnosti totiž natrvalo platí vyjádření 1. prezidenta T. G. Masaryka z roku 1920: „Demokracii už máme, teď potřebujeme ještě demokraty.“
