Když intervenční režim 6. dubna 2017 banka ukončila, vyjádřila zájem na posilování koruny, přičemž se rozhodla jít cestou úrokových prémií. ČNB letos 1. listopadu zvýšila svoji základní úrokovou sazbu počtvrté v řadě, což se stalo naposledy na jaře 1996, takže sazba stoupla o 0,25procentního bodu na 1,75 %. Má se tím prý ochladit přehřátý trh práce a zesílit tlak na zhodnocení koruny. Ale aby koruna skutečně posílila, museli by centrální bankéři rozhodnout, že zpětným nákupem korun za ony 2 bilióny skutečně korunu posílí. Ale protože centrální banka na tom tvrdě prodělá, ČNB se do tohoto kroku pochopitelně nežene.
Trh odmítá nabídku ČNB, že má vsadit na korunu, přičemž také vlivem intervence ČNB se ekonomika Česka přehřála více než v eurozóně, takže následné korekce bude u nás doma asi bolestnější než v EU. Koruna proto lákadlem dnes není. Když ČNB bojuje úrokovým kursem za silnější korunu v zájmu zbrzdění inflace, tak se jí do nedaří. Devalvační tendence vidí každý český spotřebitel v růstu cen takřka všech běžných komodit. Inflace už překračuje dvouprocentní inflační cíl ČNB a zřejmě poroste dále, také mj. v důsledku očekávaného růstu cen potravin vinou nižších sklizní za sucha a také růstu cen energií. Tyto komodity přitom tvoří ve spotřebním koši běžných lidí (2/3 Čechů nedosáhnou na statistický průměrný příjem) naprostou většinu.
Pět let stará intervence také přidala do již tak velkých rezerv komerčních bank miliardy korun, takže ani po opakovaném zvýšení úrokových sazeb tuzemské komerční banky nemají vůbec zájem o úspory vkladatelů. Vždyť ze 100 tisíce korun na běžném spořícím účtu dostane střadatel po zdanění od různých bank maximálně mezi 200 až 400 korun ročně, zato inflace z těchto úspor spolyká ročně reálně asi 2500 korun.
Růst úrokových sazeb tak zdraží hypotéky a úvěry, takže tlak komerčních bank na získávání peněz od střadatelů ještě klesne. Navíc si rezervy ukládají u centrální banky se zdaleka větším zhodnocením. Nezájem komerčních bank o peníze střadatelů je tak faktickým potvrzením vytištění a částečného znehodnocení - jak se bez servítků nazývá devalvace – české koruny centrální bankou. Až české bankovní dcery svých nadnárodních majitelů budou také za letošní rok posílat svým majitelům rekordní zisky v podobě dividend, spolu s intervencí jim k tomu bohatě přispívá také český střadatel a občan, který je za odpovědné úspory penalizován.
To, že ekonomiku intervence vlastně historicky zpomalila, potvrzuje řada faktů: kurzový polštář měl hlavně pomoci exportně orientované české ekonomice. Tuzemští exportéři najednou získali levnější pracovní sílu v přepočtu na euro, kam v podobě partnerských zemí v EU směřuje přes 80 % vývozu z Česka. No a co udělala většina podnikatelů ve zmírněných podmínkách konkurence? Zpohodlněli. Když máte levnější lidi, nepotřebujete roboty. Pozice levné montovny a obřích skladových parků se intervencí ještě upevnila. Další nechtěný dopad intervenčního boje centrální banky za více pracovních míst dokládají tvrdá statistická fakta: v září 2013 připadalo na jedno volné pracovní místo v průměru 13,4 uchazečů, v září 2018 to bylo 0,7 uchazečů.
Když se český občan zejména v Praze ptá, proč nemá jako příslušník střední třídy šanci na pořízení si vlastního bytu a někdy ani už nájemního bydlení, pak by se měl opět zeptat centrálních bankéřů: Nevyvolala intervence zájem zahraničních spekulantů o českou korunu s tím, že po posílení koruny nevydělají jen na posíleném kurzu, ale i na zisku s mezitím nakupených dluhopisů a zejména nemovitostí? Odpověď ano potvrdil dnešní stav obří nemovitostní bubliny.
Historií potvrzená zákonitost rozvoje svobodné tržní ekonomiky, že po období konjunktury jednou nakonec nastoupí cyklická recese či chcete-li natvrdo krize, je nejen v ČR, ale i v EU a ve světě ohýbána centrálními bankéři. Pro pokračující masové tištění peněz našli bankéři velmi matoucí výraz kvantitativní uvolňování. Za tyto peníze pak banky mj. nakupují vládní dluhopisy. Není-li tohle příklad tzv. pyramidy, letadla či Ponziho schématu? Potřebou inflace, tedy znehodnocování peněz, se zaklínají bankéři a je vítaná politiky: jestliže deflace dluhy zvětšuje, inflace je polyká. Takže o stejnou míru, s jakou se sníží znehodnocením peněz úspory občanů či důchodů penzistů, o to nominálně klesají státní dluhy, jež vlády u nás i jinde ve světě sekají jak Baťa cvičky. Odpovědnost bankéřů, která přišla celosvětově vniveč v mezinárodní finanční a ekonomické krizi po roce 2008, je tak znovu na vážkách spolu se sobeckými politiky nevidícími dále než za hranici svého několikaletého mandátu.
Jestliže v České republice mají politici najednou po mnoha letech zájem novými zákony pomoci řešit oddlužení více než 850 tisíc Čechů zatížených často několika exekucemi, jak budou reagovat na očekávané prudké zpomalení ekonomiky ČR a dalších zemí, růstu nezaměstnanosti a v kontextu zdražujících hypoték i úvěrů i zvýšeného počtu lidí neschopných najednou své dluhy splácet?
Politici motivovaní požadavky voličů by příslušným tlakem na bankéře a příslušné normy měli zcela obrátit současný ekonomický stav společnosti, který penalizuje odpovědné střadatele a bonifikuje dlužníky, dokonce i ty, kdo se zadlužili zcela nezodpovědně typu úvěrů na dovolenou či domácí elektroniku. Zásahy do přirozených ozdravných procesů v politicko-ekonomickém vývoji mají asi své oprávnění ve zmírňování nejkřiklavějších sociálních důsledků, nikoli však v tom, že vytvářejí virtuální pokřivené prostředí, do něhož nakonec za čas někdo nahlédne a zvolá: Král je nahý! Pak dojde znovu k socializaci nákladů (tedy o přerozdělení škod na všechny občany), v horším případě následně k těžkým sociálně-politickým otřesům. Prevence je vždy levnější než následné léčení choroby, a to i v případě života společnosti.
Pavel Sehnal
předseda ODA
