Proč si to myslím? Proč jsem takové doporučení české vládě spolu s kolegy senátory Jiřinou Rippelovou a Jiřím Dienstbierem navrhla v podobě usnesení na půdě horní komory parlamentu? Jsem přesvědčena, že setrvávat na tomto požadavku, kterým prezident republiky Václav Klaus podmínil před dvěma roky svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou, je pozice, která hrozí pro Česko velkou mezinárodní blamáží.
Může se totiž stát – a je to při současném rozložení sil v obou komorách reálné – že česká vláda bude prosazovat protokol, který pak nezíská podporu v obou komorách českého parlamentu. Na takový postoj je „zaděláno“ i tím, že již samotný požadavek na uplatnění této výjimky v době jeho vzniku neprošel parlamentem. Prezident o ní rozhodl sám, nezeptal se poslanců, ani senátorů. Česká vláda, pokud naslouchá dobře, již ale názor zákonodárců zná. A mohla by proto být opatrnější.
Tato výjimka, která se části politického spektra zdála v době jejího vzniku a zdá se být dosud správnou volbou pro ČR, jde pro druhou část politického spektra, tedy pro opozici, proti zájmu českých občanů, neboť je omezením sociálního státu. Proto by neměla být zařazena do základů evropského práva. A už vůbec by neměla být spojována jakkoli s jednáním o přistoupení Chorvatska do EU. Nemůžeme a nesmíme si brát Chorvaty jako rukojmí při prosazování našich názorů.
Jednání o Klausově výjimce v současnosti je zcela logicky zastíněno dohady o řešení ekonomické situace EU, o pomoci Řecku, které ohrožuje stabilitu eurozóny, její společné měny. Je však nutné, aby se s problémem protokolu o výjimce vyrovnala především česká politická reprezentace.
Minulé jednání v Senátu ukázalo, že důvody pro urputné prosazování této výjimky jsou jednoznačně ideologické. To ostatně potvrdili ve svých dřívějších projevech jak někdejší premiér Mirek Topolánek, ale i ministr zahraničí v jeho vládě, nynější šéf resortu obrany Alexandr Vondra. A připojil se k nim i Václav Klaus, když nedávno otevřeně vystoupil proti sociálnímu státu. Jsem přesvědčena, že právě v tomto případě jde o zabránění platnosti sociálních práv a možnosti občanů dovolat se jich ve vztahu vůči orgánům.
Ta výjimka totiž znamená uplatnění výjimky pro občany ČR u hlavy IV. s názvem Solidarita v Listině základních práv EU. A představuje proti platné Lisabonské smlouvě (tedy bez oné výjimky) omezení práva vymahatelnosti sociálních práv vůči evropským institucím, např. v oblasti přístupu k sociálnímu zabezpečení a sociální pomoci, právu na zdravé životní prostředí a přístupu ke zdravotní péči, právu na rodinu, na přijatelné pracovní podmínky a právu na ochranu spotřebitele.
Jestliže jedním z pádných argumentů prezidenta Klause byly obavy ze zpochybnění jednoznačného výkladu územní celistvosti ČR v souvislosti s Benešovými dekrety, pak oceňuji, že i zástupce pravice, občanský demokrat a předseda evropského výboru Luděk Sefzig, v Senátu připomněl, že při své misi k Evropskému soudnímu dvoru se ujistil, že prolomení Benešových dekretů není možné, protože podstatným zdrojem evropského práva jsou judikáty. A že i když ve věci Benešových dekretů bylo již jednáno – žádný tuto otázku zatím neprolomil. Lisabonská smlouva bez protokolu o výjimce byla ratifikována před dvěma lety, a dosud žádný sudetský Němec (a o těch je řeč především) se nedomohl přes tuto smlouvu, která platí v plném rozsahu, tzn. včetně Listiny základních práv EU, žádného nároku.
Požadavek uplatnění této výjimky z Lisabonské smlouvy neprošel ústavní procedurou dle Ústavy ČR. Byl vznesen prezidentem mimo jeho ústavní kompetence a ex post potvrzen tehdejší úřednickou vládou - opět bez projednání v Parlamentu ČR, a tedy bez naplnění příslušných demokratických procedur.
Ani jednání Senátu v této věci nebylo standardní. Do Senátu nepřišel pozici ČR na nadcházející významné jednání Rady EU obhajovat premiér, ale poslal za sebe nikoli jednoho ze svých místopředsedů, ale ministra vnitra. Zprávu jsme nedostali k dispozici v písemné podobě, ministr tomuto bodu nevěnoval ani slovo. I to naznačuje, jaký význam je přikládán názoru horní komory. Ta nakonec díky hlasům levicových a dvou středových senátorů přijala námi navržené usnesení, ve kterém Senát PČR odmítá spojení jednání o tomto bodu s projednáváním přístupové smlouvy s Chorvatskem a především vyzývá vládu, aby odstoupila od požadavku sjednat protokol o uplatňování Listiny základních práv EU v ČR, znamenající výjimku pro občany ČR. Jednoduše řečeno, aby vůbec Klausovu výjimku na nadcházejícím jednání Rady nevznášela.
Nicméně, ministr zahraničí toto doporučení horní komory nereflektoval. Ministři zahraničí EU tedy odsouhlasili procedurální zařazení KV jako realizaci závěrů Evropské rady z roku 2009 na jednání následujícího summitu EU.
Nečasova vláda má možnost na tomto summitu požadavek stáhnout vzhledem k deklarované pozici Senátu. Pokud věc v Parlamentu ČR projedná a získá podporu, může se k tomuto požadavku vrátit. Při jiném postupu si premiér Nečas říká o podobnou blamáž, jakou už zažila slovenská premiérka Radičová.
Alena Gajdůšková
Místopředsedkyně Senátu PČR
