K tomu, aby politická scéna i veřejnost mohla akceptovat řešení církevních restitucí, bylo nutné splnit několik požadavků. Těmi byly, kromě transparentnosti hospodaření církví, účelová vázanost alespoň částí vyplacených náhrad na činnost církví v oblastech sociální, vzdělávání, zdravotnictví, ochrany kulturních památek a snížení výše finančních náhrad. V průběhu jednání z praxe přibyl ještě požadavek a výzva církvím k dobrovolnému závazku na předkupní právo státu za ceny v místě a čase obvyklé (tedy za tržních podmínek) na majetek, který církve získaly na základě zákona o vyrovnání. Jde o to, že se množí žaloby na vydání majetku zejména ze strany řádů na nestátní subjekty, např. obce. Dá se předpokládat, že tyto řády nebudou moci takto získaný majetek spravovat samy, budou ho tedy chtít zpeněžit. U vydávaného majetku se mnohdy navíc jedná o pozemky, které mohou mít strategický charakter, například u územních rezerv pro liniové stavby může jít o majetek, do kterého v minulosti stát nemálo investoval, nebo objekty a předměty charakteru kulturního dědictví. Ve všech těchto případech by se nemělo stát, že tento majetek bude rozprodán a přestane veřejnosti sloužit.
Jednání byla hodně složitá a těžká. Každému předcházely hodiny a hodiny dalších jednání, studia, zpracování materiálů. Debata přímo při schůzkách byla ale občas téměř mimoběžná. My jsme poukazovali na srovnání s průběhem jiných restitucí, s oceňováním, ekonomickou situací země i občanů, na nedůstojný průběh přijetí zákona i pozici veřejnosti. Představitelé církví argumentovali historií, přijatým zákonem a právním závazkem státu daným smlouvami, které podepsal tehdejší premiér Nečas.
Úspěchem jednání je dohoda s církvemi na změně zákona o církvích, kde bude zakotven požadavek transparentnosti ve formě zveřejňování účetních závěrek církví a náboženských společností, zpracovávání jejich výročních zpráv včetně informací o investicích i činnostech ve veřejně prospěšných službách a závazek církví podrobit se finančním auditům u těch církevních společností, které mají větší obraty.
Jsem ale hluboce zklamána tím, že církve nereflektovaly naši sdělovanou snahu o obecně přijatelné řešení ani vnímání veřejnosti a atmosféru ve společenství věřících. Zejména odmítnutí sdělit, jaké finanční prostředky církví budou vkládány do veřejně prospěšných služeb, tedy účelová vázanost části financí do činností, o kterých církve mluví jako o své důležité roli ve společnosti, a kategorické odmítnutí předkupního práva státu na církevní majetek získaný podle zákona č. 428/ 2012 Sb. o vyrovnání s církvemi, jsou pro mě, věřícího člověka, naprosto nepochopitelným a nepřijatelným postojem, který nelze zdůvodnit žádnými minulými křivdami a důvěryhodnosti církví nesvědčí.
Celou další debatu nakonec představitelé církví zúžili pouze na diskuzi o finančních náhradách, v níž jsme se ale nedozvěděli, jak k jejich výši dospěli. K tomu je potřebné dodat, že podle našich informací si, na rozdíl od jiných restituentů, výši náhrad stanovily církve samotné. Místo diskuze na toto téma představitelé církví vyhlásili ukončení své činnosti a požadavek na přenos jednání na vládní úroveň s tím, že záležitost není na expertní, ale na politické úrovni. Další postup v záležitosti řešení církevních restitucí je tedy věcí vlády a parlamentu.
Alena Gajdůšková, místopředsedkyně ČSSD
