Tím se vracíme ke stávajícím dvěma formám ošetřovného, které zná náš právní systém. První: Ošetřovné pro případ nemoci dítěte do 10 let, kde rodič má možnost čerpat 9 dnů, respektive 16 dnů pro osamělého rodiče. Druhá: Dlouhodobé ošetřovné, které prosadila sociální demokracie před více než rokem a které slouží pro případ, kdy je potřeba postarat se v nemoci o někoho z rodiny (jedno, zda dospělého nebo dítě), a člověk prostě musí zůstat z práce doma. To je velká pomoc v situacích, které jsou samy o sobě pro každou rodinu kruté a náročné. Prostě při vážném onemocnění někoho z blízkých.

Nechce se mi do toho „tahat“ ekonomický aspekt věci, ale leckdo to chce mít zdůvodněné i takto – takže tvrdím, že i u dlouhodobého ošetřovného je národohospodářský dopad plusový. Mínusy toho, jak by takové situace zatěžovaly náš sociální systém různými mimořádnými dávkami, administrací a dalšími dopady, převažují. Systémové a relativně jednoduché řešení je prostě jednodušší. A levnější. Přičemž samozřejmě platí, že domácí péče o blízké je vždycky především humánnější i sociálně vhodnější, než (v případě seniorů) všechny léčebny dlouhodobě nemocných a další zařízení. To není nic proti nim a už vůbec ne nic proti lidem, kteří v nich odvádějí často neuvěřitelné výkony. Ale doma je doma, to stát ani komerční služby nikdy nenahradí.

Jenže ona roční existence dlouhodobého ošetřovného ukázala, že zákon nepamatoval na úplně všechny situace, které mohou nastat. Tedy potřebuje úpravu.

Návrh novely, který čeká na projednání ve sněmovně, jsem předložila spolu s kolegyní a kolegy ze sociální demokracie. Nyní se snažíme o jeho pevné zařazení do programu tak, aby byl účinný co nejdříve.

Návrh řeší tři problémy, které se při uplatňování dlouhodobého ošetřovného v praxi objevily.

První. Ruší se podmínka společné domácnosti u toho, kdo se o rodinného příslušníka má postarat. To pomůže zejména (ale nejen) při péči o seniory. Dnes není pravidlem, že by dospělé děti žily se svými rodiči ve společné domácnosti. Když se tedy chtějí postarat o rodiče v nemoci (nebo třeba při rehabilitaci po operaci), podmínka společné domácnosti znamená, že dlouhodobé ošetřovné zatím nedostanou, i když bydlí i jenom přes ulici nebo ve vedlejší obci a fakticky se o nemocného opravdu starají. Předpokládá se, že to se týká neuvěřitelných 150 tisíc případů ročně. To může potkat každou rodinu.

Druhá. Dále náš návrh ruší podmínku hospitalizace u velmi vážných onemocnění v konečných stádiích. Většina lidí si přeje dožít doma. Připadá nám nedůstojné a nepřijatelné, aby někdo, kdo se chce starat o svého blízkého v době jeho (bohužel to tak je třeba říct) umírání, potřeboval k tomu, aby mu stát vypomohl, umístit třeba maminku na nějakou dobu do nemocnice.

U ostatních případů návrh zkracuje povinnou hospitalizaci ze sedmi na 4 dny. Proč? Protože naše zdravotnictví je výkonné a moderní – i operace vyžadující dlouhou následnou péči jsou prováděny díky moderním postupům v krátké době. Ale zatímco medicína jde vpřed, naše tělo po těchto zákrocích potřebuje pořád stejnou dobu, aby se dostalo do „provozuschopného“ stavu. Proto lidé zůstávají v nemocnici kratší dobu než dříve. Konec konců: Pokud není potřeba akutní péče, tak je i pro zdravotní stav pacientů lépe, když mohou být doma. Nehledě na to, že tím snižujeme potřebu počtu lůžek v nemocnicích. Dlouhodobé ošetřovné řeší přesně tyto případy potřeby doléčení.

Třetí. Poslední novelizované ustanovení je ve prospěch tatínků dětí, které zůstávají po narození v nemocnici. Jedná se o novorozence nedonošené nebo s nějakou zdravotní komplikací. Těm se o dobu pobytu dítěte v nemocnici „odkládá“ čas, od kdy mohou čerpat otcovskou dovolenou. (Jenom na okraj, i tu prosadila kdysi sociální demokracie.) Zavedení otcovské dovolené mělo totiž zásadní cíl, totiž posílení rodinných vazeb při příchodu jejího nového člena. To ale samozřejmě ztrácí smysl, když děti zůstávají v inkubátoru nebo nemocničním ošetřování, přičemž termín, kdy je možné čerpat pro tatínky toto volno postupně uplyne a když se děcko konečně dostane domů, tak nárok na volno už není. Tatínek si tedy bude moci vzít dovolenou až ve chvíli, kdy opravdu bude moci být se svým dítětem a s maminkou, postarat se o ně, užít si jich. Toto ustanovení nebude znamenat žádné navýšení financí. Jen odstraní jednu (naprosto hloupou) administrativní překážku pro něco, co pomáhá rodinám.

Tak o to nám jde celou předkládanou novelou. Nemám pocit, že bychom se tady snažili o něco, co by mělo být politicky konfliktní. Tak doufám, že nás kolegové podpoří.

Alena Gajdůšková