To, že před čtyřmi lety prezident Obama právě v Praze připomněl i možnost kompletního nukleárního odzbrojení, není v ČR zrovna prvním tématem. Je proto nutné si tuto možnost připomínat. V Praze se k tomu nedávno na ministerstvu zahraničí konala konference s jedním dnem pro odborné diskuse a druhým s účastí širšího publika a diplomatů.
Příspěvky odborníků, které jsou většinou k dispozici na internetu, jasně popisují složitost dané situace. Jednoduchý morální apel, kterého jsem se zúčastnila, reflektuje jednoduchou úvahu – zbraně, obzvláště nukleární, nesmějí být použity. To si ovšem myslí i většina vojenských stratégů. Tato perspektiva je velmi stará a povědomí o tom, že nukleární zbraně strategicky slouží spíše jako psychologická páka, stálo již na začátku nepředstavitelného rozšíření nukleárních arzenálů. Ale současně je nutné si uvědomit, že náklady na to, udržet rovnováhu ve světě, který zbrojením udržuje stabilitu, jsou příčinou nouze jinde. Uvádí se, že desetina nákladů na zbrojení by stačila na odstranění hladu na celé planetě.
Strategičtí odborníci hovoří i o tom, jak vypadá jakási „pojistka“ možnosti nukleární odvety. To znamená, že zůstává možnost ze země zničené nukleárním útokem odpovědět, skrýt některé zbraně tak, že mohou být použity i následně. Je naprosto hororová představa světa, který jednou roznětkou kráčí ke kompletnímu zničení. Sama vlastnost nukleárního zbrojení má natolik tragickou složku, že se jí musíme zabývat, i když máme pocit, že je to pro nás vzdálené.
Značnou roli zde má exekutiva. Vlády a jejich ministři rozhodují o rozpočtu a bezpečnostních strategiích. Existuje ovšem řada snah nevládních organizací a existuje také síť členek a členů parlamentů, kteří poukazují na to, jak se k problému staví občané. Vznikla tak síť PNND – tato zkratka označuje společenství členů parlamentů pro nerozšiřování nukleárních zbraní a odzbrojení v této oblasti (Parliamentarians for Nuclear Non-proliferation and Disarmament), jejímž koordinátorem je Alyn Ware z Nového Zélandu, který za svou činnost obdržel v r. 2009 tzv. alternativní Nobelovu cenu.
Alyn Ware se zúčastnil i procesu vzniku bezatomové zóny v Austrálii a Oceánii. Úspěch této snahy nebyl snadný. Tato končina (kde nejprve nemáme za to, že se jí to nemůže týkat) byla v minulosti oblastí pokusů s nukleárními zbraněmi. Austrálie je tradičním spojencem s USA. Byla otázka, jak například ovlivnit smlouvy Austrálie a USA? Nelehká úloha. Ale projekt se po dvacetiletém úsilí zdařil a vznikly vzájemné smluvní závazky, jak nukleární zbraně a s nimi spojenou strategii z regionu odstranit. Zde byla zavedena nejen kontrola zbraní, ale i kontrola pohybu jaderného materiálu a finančních toků, které s tím mohou souviset. Právem byl příspěvek Alyna Wara závěrem pražské konference.
Jistě, v Evropě je situace složitější. Musíme si však uvědomit, jak razantní je proces odstraňování nukleárních zbraní. Na konferenci zazněla i informace, že kolem 10 procent energetické produkce atomových elektráren vzniká na základě paliva, které před tím bez užitku dřímalo ve zbraních. Československo po roce 1989 učinilo podstatné kroky k redukci zbrojních arzenálů. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle již před několika lety začal hovořit o odstranění posledních nukleárních zbraní amerických partnerů z Německa, o evropské bezjaderné zóně. Ukrajina se v tom stala příkladnou zemí. Výměna úvah mezi Ruskem a NATO, popřípadě EU, byla zřejmá i na letošní konferenci. Badatelé a vojenští i zahraničně političtí odborníci pracují na společných projektech.
Je dobře, že po Obamově pražském projevu vzniká tradice setkávání na téma jaderné odzbrojení právě v Praze. Budu podporovat každoroční opakování takovýchto setkání. Současně však vidím ještě řadu úkolů před námi. Tato debata potřebuje veřejnost. Musíme otevřít i českou odbornou debatu na toto téma. Impulzy k nukleárnímu odzbrojení nejsou aktivitou omezených nadšenců, nýbrž střízlivou analýzou těch odborníků, kteří svědomitě sledují vývoj globální situace a snaží se najít prostředky a páky k tomu, aby se dala realizovat vize světa bez nukleárních arzenálů. Odzbrojení však není jen technická redukce zbraní, ale také a především změna chování, která bez úzké spolupráce mezinárodního společenství není možná. Parlamentáři v tomto mají velkou úlohu.
