nejsem právník, nemohu se tedy zapojit do této právnické debaty. Jsem v této chvíli řadový poslanec, bavím se s lidmi. Dovolím si podívat se na celou věc jejich úhlem pohledu.
Stanovisko klubu sociální demokracie je známé, prezentovala ho zde Kateřina Valachová a já ho sdílím. Jen bych ráda řekla proč. Ještě na úvod možná chci říci, že jestliže nám záleží na ústavnosti a vládě práva v naší zemi, musíme se prostě bavit o konání pana prezidenta. Z tohoto důvodu je obsah ústavní žaloby od senátorů důležitým impulsem k diskusi. Ona ta dnešní diskuse není marná. Sama o sobě je podle mého názoru velmi cenná. Já bych se tady senátorů skutečně zastala. Senát je ústavní pojistka a oni se této role ujali. Ale otázka je, zda je odpovídající reakcí na některá konání a výroky, a tady zdůrazňuji, přímo voleného prezidenta skutečně ústavní žaloba, která má vést ke zbavení jeho mandátu.
Vyhlášení klubu sociální demokracie, že aktivně nepodpoříme podání ústavní žaloby, není rozhodnutí žádného stranického sekretariátu. Tady bych se velmi a velmi osobně ohradila. Nevím, jak v jiných politických stranách, ale u nás se rozhodnutí tvoří v diskusi v našich volených orgánech, s našimi členy, s našimi občany. Ti v tomto případě, upřímně řečeno, moc nechápou, co tady řešíme. Říkají nám, jste tam pro nás, přestaňte se zabývat sami sebou, protože tuto diskusi trošku tak vnímají, že se zabýváme sami sebou, a řešte problémy lidí.
Poukazují na dlouhé čekací doby na lékařská vyšetření a zákroky, nemožnost zajistit bydlení pro mladé, odpovídající péči pro seniory a miliony problémů a byrokracie při komunikaci s úřady, sociální problémy nejen ve vyloučených lokalitách, ale i samoživitelek a samoživitelů, problémy životního prostředí, dopravy. Kateřina Valachová mluvila o právní kvalitě textu. Od občanů ale mezi právníky pak je velká pochybnost o tom, zda je odpovídající reakce na konání přímo voleného prezidenta jeho zbavení mandátu. O tom už jsem mluvila.
Řekli jsme také na klubu sociální demokracie, že většinově nebudeme ani proti této žalobě. Ústavní systém právního státu a jeho samostatná existence je dána dělbou moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. To zde několikrát zaznělo a ví to každý žák základní školy. Ústava. První zákon státu pak zakotvuje vyvažování těchto mocí, vzájemnou kontrolu, brzy i protiváhy a tedy i nástroje, jak onu rovnováhu udržet. Tady chci připomenout, že Parlament má v rukou vůči prezidentovi, který je součástí moci výkonné, dva nástroje. Jeden je ústavní žaloba, kterou projednáváme. Druhý je přenos kompetencí prezidenta na další ústavní činitele, pokud prezident konat nemůže. Jen připomenu, se skromností sobě vlastní, že jsem to byla já, kdo inicioval a pak také podal za Senát ústavní žalobu na Václava Klause v roce 2013 za jeho amnestii, kterou zbavil trestu ty, kteří byli odsouzeni za hospodářské trestné činy nejen v devadesátých letech. A byla jsem pak velmi zklamaná, že Ústavní soud se tehdejší žalobou Senátu nezabýval se zdůvodněním, že mandát Václava Klause, tehdejšího prezidenta, již tehdy končil.
My jsme tehdy očekávali, a teď mluvím za tehdejší senátory, to, o čem mluví senátoři i dnes, že Ústavní soud dá jasné vyjádření k tomu, co je a co není v souladu s ústavou pro budoucnost. Nestalo se tak. Mluvíme-li o budoucnosti, musím se trochu vrátit i do minulosti, a to k Miloši Zemanovi samotnému, o němž a jeho konání ten text, který projednáváme, je.
Jednotlivé kroky, které jsou zde popisovány, se do vysoké míry týkají sociální demokracie. A mě by zajímalo, zda si navrhovatelé položili otázku, zda prezident šel na hranici ústavnosti jen ve vztahu k sociální demokracii, nebo jen autoři žaloby chtěli, aby sociální demokraté byli v situaci, kdy návrh nemohou nepodpořit. K tomu by mě vedla i ta ranní vyjádření k tomu, že vlastně ta žaloba chrání sociální demokracii. Ale, dámy a pánové, sociální demokracie je suverénní strana, nepotřebuje chránit. Musí se umět postarat sama o sebe. A tak, jak znám vnitřní poměry v sociální demokracii, vztah k Miloši Zemanovi máme vyřešen. Je pravda, že Miloš Zeman v akci "čisté ruce" v boji proti korupci přivedl sociální demokracii do vlády. Vlády sociální demokracie a uplatňování principů sociálně tržního hospodářství, vládnutí na základě sociálního dialogu pak znamenaly, že zůstaly přes všechny snahy toto rozbourat a privatizovat vše za každou cenu dostupné veřejné služby, Česká republika je dnes fungujícím evropských sociálním státem. U toho na začátku Miloš Zeman stál. A to mu nelze upřít.
Vládní angažmá sociální demokracie, mimo jiné, znamenalo a znamená, že Česká republika je dnes šestou nejbezpečnější zemí na světě a dnešní informace je, že Česká republika je také sedmou nejpokročilejší zemí na světě podle indexu cílů udržitelného rozvoje Organizace spojených národů. Miloš Zeman ale skončil v čele sociální demokracie v roce 2003. To, co by se možná mohlo rozvíjet dál, si nechám až na popis do svých pamětí. Nebudu se v této chvíli k tomu vyjadřovat. Nemůže zde nikdo ale apelovat na nějaký náš dluh nebo submisivitu vůči Miloši Zemanovi. Za sebe jen říkám, budiž odpuštěno.
Současnou žalobu nahlížím a jako sociální demokracie nahlížíme jen z pohledu dělby moci ve státě. Vážené paní poslankyně, páni poslanci, není asi sporu, že podle ústavy měl prezident konat bezodkladně při podání návrhu na odvolání a pak jmenování ministra. Nakonec jste se někteří opírali i o vyjádření takových renomovaných právních kapacit jako je Pavel Rychetský. V době, kdy se tak dělo, zhruba v červenci, jsem řekla, že ústavní systém musí reagovat a na dotaz novinářů jsem připustila, že iniciativu senátorů podpořím.
Navrhovala jsem ale v té době použít článek 66 Ústavy, kde se říká, že pokud prezident nemůže konat, usnesením obou komor Parlamentu přejdou jeho kompetence na další dva ústavní činitele, kterými je premiér a předseda Poslanecké sněmovny. Ústavní právníci ale tenkrát tvrdili, že toto ustanovení je myšleno pouze pro případ, že prezident je naprosto nemohoucí. Dnes ale o této věci již někteří právníci opět mluví. Z mého pohledu, řekněme laického, prostě česky: pokud někdo nekoná, co konat má, tak zřejmě z nějakého důvodu konat nemůže. Ústava České republiky nedává prostor pro úvahu, zda ústavní činitel konat chce, nebo nechce. V tomto případě mu nedává vůli. To mi připadá odpovídající reakcí na situaci, kdy byla vláda neúplná, protože prezident odmítl respektovat deklarovanou vůli premiéra ke složení jeho vlády, myslím tím článek 66 Ústavy. Situace se ale od té doby změnila. Ministr kultury je jmenován naprosto podle ústavních pravidel.
Dámy a pánové, já musím slyšet, co mi říkají občané, a to dokonce i ti, kteří Miloše Zemana nevolili nebo absolutně nesouhlasí s jeho postoji v zahraniční politice. Zrušení mandátu přímo voleného prezidenta není odpovídající reakcí na současný stav, jakkoliv se v minulosti prezident možná pohyboval na hraně ústavy či se pokoušel jít až za její hranu. O tom mluvila Kateřina Valachová. Nemohu proto hlasovat pro navrhovanou žalobu, ale vzhledem k popisu situace, kterou obsahuje, nemohu říci, že bych popis mohla příliš rozporovat. Nemohu tedy být ani proti ní. Při hlasování se zdržím. Pokud ale nastane v budoucnu situace, kdy prezident, ať jím bude kdokoliv, nebude konat, i když konat podle ústavy má, a já u toho ještě budu, budu iniciovat spuštění článku 66 Ústavy České republiky.
Děkuji za trpělivost.
