Jednak jsem považovala pro možný další vývoj země za důležitější to, co přinesla novoroční debata českého a slovenského premiéra a srovnání jejich postojů na ČT a věnovala jsem se tomuto tématu. A pak jsem se nechtěla vyjadřovat k projevu prezidenta jen na základě prvního dojmu.
Překvapením pro mě dnes ráno bylo, že servery prezidentův projev již nenabízí. Text jsem našla až přes vyhledávač a to na stránkách sdružení Romea.cz. a až potom na stránkách Václava Klause samotného a iDNES někde v archivu. Že by se poslední projev posledního Titána české politiky tentokrát nehodil? Dost možná.
Projev prezidenta nebyl sice tím, co všichni, kdo se zabývají veřejným děním, aspoň podvědomě očekávali – něčím jako politickým odkazem významného politika. Člověka, který ať se nám to líbilo nebo ne, významně ovlivňoval od r. 1989 chod naší země konkrétními politickými rozhodnutími i silným vlivem na veřejné mínění. Jeho popis současné situace byl naopak mnohem civilnější než obvykle. Tentokrát se Václav Klaus obešel bez demagogie neoliberalismu jak sláma z bot čouhajícího z většiny jeho projevů.
Určitě má obecnou platnost varování před samozvanými spasiteli a ohrožení parlamentní demokracie. Na nedůvěryhodnost a „ztrátu vzájemné důvěry“, která život ve společnosti až k nesnesitelnosti komplikuje, upozorňuji už dávno. Stejně jako na zhoubné dopady „ztráty respektu k poctivé práci a hluboké degradaci úcty“. Jako sociální demokratka považuji za zásadní příčinu současné morální i ekonomické krize ve společnosti „ztrátu přirozené solidarity a pocitu spoluzodpovědnosti za ostatní“ a je pro mě jistým zadostiučiněním slyšet totéž od pravicového prezidenta. (Že by právě toto bylo příčinou, proč se text letošního prezidentova projevu tak rychle ztratil z prvních stránek?)
Jenže Bible praví, „ podle činů poznáte je“. Tím prezidentovým činem je vyhlášení rozsáhlé amnestie. V jejím obsahu je Václav Klaus naprosto konzistentní s tím, co hlásal v devadesátých letech – „ekonomové musí utéci před právníky, nelze rozlišit čisté a špinavé peníze“ a modlou neviditelné ruky trhu a dosahování zisku, bez ohledu na cokoliv, kterou vyznává po celý život. Nelze podezřívat prezidenta ani jeho kancelář z toho, že nevěděli, komu amnestii udělují – že to budou především ti, kteří byli odsouzeni za finanční podvody, tunelování, extremismus, korupci. Nakonec většina jeho milostí patřila stejnému druhu odsouzených.
Jestliže tedy prezident hovoří o současné ne dobré situaci ve společnosti a za příčinu označuje „povrchnost, okázalost a líbivá gesta“, pak by měl také přiznat svou velkou odpovědnost člověka, který po léta díky své nesporné autoritě i mocenskému postavení ve společnosti tuto situaci vytvářel. Jeho poslední krok – amnestie, která nese posílení frustrace lidí z naprosté neschopnosti státu vymáhat právo těsně před jeho odchodem z funkce prezidenta, je jen smutným završením této jeho ne zrovna dobré role.
