Není mým zvykem (a čtenáři mých předcházejících textů to vědí) falešně omlouvat práci některých učitelů, ale učinit učitele zodpovědné za některá selhání generální zkoušky, o kterých se nyní dozvídáme, považuji ze strany ministerstva školství za hanebné.
Osobně jsem se několika řediteli různých škol sešel a průběh generální zkoušky na státní maturitu sledoval. Obdivuji, jak zvládli připravit své školy na neuvěřitelně byrokratický (a často až groteskní) test státní maturity. Ne, pane ministře a pane Zelený, tam chyby hledejte až na posledním místě!
Koncept tzv. státní maturity se v Čechách připravuje už nějakých deset let. Zahajovací práce začaly za úřadování ministra školství Eduarda Zemana ve vládě Miloše Zemana. Umírněný návrh z té doby prodělal první byrokratický šok za úřadování ministryně školství Petry Buzkové. Pak už se z celého projektu stal mlýnek na peníze, který do této doby semlel skoro 800 mil. Kč a přiznání lidí 10 let zodpovědných za přípravu státní maturity, že „to hlavní se udělalo za posledních 7 měsíců“.
Stále jsem přesvědčen, že české střední školství potřebuje jistou formu závěrečné srovnávací zkoušky, která by byla orientačním vodítkem vypovídajícím o úrovni dané školy, práci pedagogů a znalostech jejich studentů. Jsem ovšem zásadně proti, aby takové porovnávání probíhalo tak byrokraticky, těžkopádně a formálně. Princip ano, forma zcela jinak!
Za další chybu považuji skutečnost, s jakou samozřejmostí byli před povinnost projít státní maturitou postaveni studenti závěrečných ročníků středních škol. Máloco bych namítal v případě, že by studentům prvních ročníků (a jejich učitelům) bylo jasně sděleno co a jak se bude za čtyři roky (kdy oni půjdou k maturitě) testovat. Měli by dostatek času přizpůsobit vlastní přípravu a výukové plány takovému sdělení. Obávám se, že lze jen s obtížemi změnit systém přípravy a výuky pro ty, kteří mají maturitu doslova za dveřmi.
Pokud odborná i laická veřejnost vyjadřuje údiv nad (ne)znalostmi studentů, mějme odvahu začít hledat kořeny už v českém základním vzdělávání.
Rozdílnost rámcových učebních plánů, které museli učitelé po léta povinně zpracovávat tak, aby od sebe jednotlivé základní školy odlišili, přivedla základní vzdělávání do situace, kdy děti odcházejí z různých škol s různou úrovní znalostí. Nemám tím na mysli množství znalostí dané intelektuálními předpoklady žáků, mám tím na mysli obsahové rozdíly.
Základní vzdělání se nazývá základní proto, že se k sumě základních informací mají dostat všechny děti bez rozdílu stejně. Ve své podstatě se české základní školství dostalo paradoxně do situace, kdy byla množina základního vzdělání rozmělněna natolik, že o rovném (a tedy demokratickém) přístupu k základnímu vzdělání asi nemůže být řeči.
Státní maturita tedy netestuje pouze znalosti a vědomosti získané středoškolským vzděláním. Do jejích výsledků se promítá celý předcházející vzdělávací proces. Domnívat se, že zvládnutí státní maturity je pouze otázkou dodání počítačových jednotek, centrálně vybraných skenerů a tiskáren – to vše předané ředitelům škol „pod zámek“, je sice možné, ale zastiňuje hlavní smysl srovnávacích zkoušek: transparentně a srozumitelně porovnat nejen úroveň vzdělání českých středoškoláků, ale také výkonnost vzdělávacího systému. To vše při respektu k individualitě a akademické svobodě škol.
Prospělo by, kdyby ministr školství Dobeš připravil pro jednání Nečasovy vlády poctivý a otevřený popis průběhu a výsledků generální zkoušky na státní maturity 2011. Jednak proto, že by se tím vyhnul trapnému prolínání informací o procesních a administrativních chybách, což míru nervozity studentů a učitelů zvyšuje, jednak proto, že by odvážným rozhodnutím mohl odstartovat cestu ke skutečným srovnávacím zkouškám českých studentů.