Tento případ vyvolal v Rakousku velkou společenskou debatu o tom, zda tento učitel (učitelka) může i nadále ve školství působit. Ředitel školy, rodiče i zástupci v Rodičovské radě školy byli proti. Do sporu vstoupila až rakouská ministryně školství Schmidtová a rozhodla, že "škola je místem tolerance" a "rozhodující je především kvalifikace pedagoga".1
Musím přiznat, že mě tento problém (bez falešného moralizování) zaujal. Vypovídá svým způsobem o náhledu soudobé evropské civilizace na vzdělání, jeho obsah i formy a jeho místo ve společnosti. Je příkladem, jak se v naší civilizaci uchytily myšlenky sociálního liberalismu (dominantně levicového myšlenkového proudu) 60. a 70. let dvacátého století, jehož symboly byly jednak rozmach myšlenek multikulturalismu, jednak tzv. sexuální revoluce.
V roce 1960 byla na trh uvedena "zázračná" pilulka kontroly početí dítěte, což kromě zvýšené emancipace žen znamenalo revoluci v experimentování formami sexuálních vztahů, soužití nesezdaných párů, výměny sexuálních partnerů a rozvod jako běžné řešení rodinných krizí.
Sexuální revoluce přinesla liberální pohled na homosexualitu a transsexualitu. Za celá ta desetiletí vnutila naší civilizaci představy, za něž by se nemuseli stydět čtenáři Marxových spisů o volné lásce a "budoucnosti, která v lásce překoná měšťácký pohled buržoazie". Kromě výstřelků, jakými byly prolomení společenských tabu a zavedení praktik skupinových manželství či alespoň skupinového sexu, sexuální revoluce v kombinaci s bohatým sociálním systémem zcela destruovala tradiční pojetí rodiny.
Rakouský příklad je jedním z viditelných výsledků těchto trendů ve společnosti. Připouštím, že může být člověk nespokojen se svým tělem a může jej ovládat touha stát se opačným pohlavím. Jde ovšem o sexuální poruchu, která má co dělat s poruchou vnímání vlastní identity.
Může a má takový člověk, který si svým způsobem neví rady sám se sebou, být vhodnou autoritou pro své žáky? Každý jsme do školy chodili a s jistotou si umíme představit reakci studentů, které do prázdnin učil muž a ze kterého je po prázdninách blondýna.
Toto přece nemá nic společného s tolerancí či netolerancí a už vůbec ne s kvalifikací pedagoga. Ani trochu se nedivím řediteli a rodičům. Sporné rozhodnutí ministryně školství přinese škole spíš víc problémů než užitku. Ale co víc - přispěje k dalšímu rozostřování dětského názoru.
Škola má být místem svobody obhajování názorů, ale má při tom postupovat opatrně. Snad konzervativně. Učitelé sami mají dbát o vlastní prestiž a měli by odmítnout jakákoliv rozhodnutí, která jejich prestiž narušují či je dokonce před veřejností zesměšňují. Byť by takové bylo třeba od ministra školství.
Nositelé vzdělání - učitelé - mohou částečně napravit erozi rodinných hodnot, kterými naše civilizace prochází. Mnohdy jsou pedagogové lepšími vychovateli než rodiče, ale nikdy nenahradí úplný rodinný kruh. A stanou-li se někteří z nich vyznavači hodnot, které jsou v rozporu se staletými principy evropské civilizace, učiteli dětí, přispějí k zamlžení hodnot, co je a co není správné, co je a co není normální, stejnou měrou, jako rozvrácené rodiny.
Tohle vše jsou plody hodnot sexuální revoluce 60. let minulého století. Ve vlastním zájmu bychom měli usilovat o "sexuální hodnotovou kontrarevoluci". Alespoň proto, abychom napříště uměli rozhodnout, zda člověk s narušenou psychikou může být vhodným učitelem dětí.
*1 in Radiožurnál, 6.září 2010, 11.37 hod (Rádio na přání)