Popuzuje a uráží mě toto téma. Opakuje se v Čechách po celých posledních dvacet let více či méně okatě. Jeho nositeli jsou lidé používající stejnou argumentaci: 65 let po válce je čas na objektivní hodnocení a přiznání našich vin, neboť prý i „my jsme měli své koncentráky“.
To není tón nijak nový. V Evropském parlamentu je otevřené vystoupení na téma podílu Němců na rozpoutání II. světové války a nacistickou genocidu považováno za projev daleko za hranicí politické korektnosti.
Prostě už se to jaksi nehodí. Dějiny jsou úspěšně převyprávěny: nebylo agresorů, byli jenom utlačovaní. Byl výhradně Hitler a pár jeho přisluhovačů. Německý národ, stejně jako ostatní evropské národy, byl pouze obětí těchto několika šílenců. Nebylo nacistických srazů, na kterých v davovém šílenství hajlovaly statisíce zfanatizovaných Němců. Nebylo nadřazenosti německé rasy. Bylo jenom utrpení, které si působili všichni navzájem.
To je hlavní proud soudobého výkladu německých dějin v evropském kontextu. A máme ho „konečně“ zase tady - díky dobronínským křížům a iracionálním argumentům pana Miroslava Mareše, že „každé násilí v době míru musí být objasněno a zdokumentováno“.
Sáhnul jsem do své knihovny a vytáhnul dva objemné svazky z díla presidenta Edvarda Beneše: „Mnichovské dny“ a „Šest let exilu a druhé světové války“. Znovu a znovu zajímavé čtení psané člověkem, který činil nelehká rozhodnutí v reálné době.
Jak poučné je připomenutí si obdivuhodné Benešovy odpovědi na písemné požadavky sudetských Němců z roku 1937 ohledně přednostního zaměstnávání německého obyvatelstva či zavádění německého školství v pohraničí nebo prozkoumání Benešovy reakce na agresivní projev proti všemu českému Konrada Henleina v Karlových Varech z roku 1938.
A co Němci rozpoutaná druhá světová válka? V Čechách začala Mnichovskou dohodou (ve prospěch sudetských Němců, kteří tolik chtěli do Říše) a vystěhováním českých obyvatel z pohraničí. Následovaly Protektorát Čechy a Morava, Heidrychova hrůzovláda, atentát a stanné právo, popravy českých vlastenců a odbojářů, Lidice a Ležáky, deportace do koncentráků, tisíce mrtvých českých vojáků ve spojeneckých armádách v Africe, na východní frontě, ve stíhačkách a bombardérech nad Anglií a Německem. Rozvrácené rodiny, kam se k rodinnému stolu někdo po válce už prostě nevrátil. A konec konců i nové poválečné uspořádání Evropy, přímý důsledek Němci rozpoutané války, které Československo zbavilo na dalších 40 let svobody a prosperity.
Nebo to tak nebylo? Proč ztrácíme smysl pro rozlišení toho, co bylo první a co až poté následovalo?
Ať si badatelé kladou otázky, co se to tehdy vlastně v Dobroníně (a třeba i jinde) stalo, ať si na tato témata pořádají historické semináře (ona už to nějaká ta německá nebo rakouská nadace ráda zaplatí), ale nedělejme z toho politický problém současnosti. Jednak proto, že se až příliš snadno vynášejí akademické soudy v příjemném teple kavárenského zátiší, jednak proto, že hodnotit minulost současnýma očima bez prožitku tehdejších hrůz je chybné.
Násilí plodí násilí. Ukrutnost plodí další ukrutnost. Nahlížejme na historii jako na běh příčin a následků. Nedovolme, aby nám jiní převyprávěli naši vlastní historii. Nenechejme si vnutit, že Češi byli nositeli stejného násilí jako Němci a tudíž jsou vlastně stejně vinni.
Vzpomínejme na své mrtvé a mějme na paměti, že údajné bezpráví a sadismus v Dobroníně na sudetských Němcích byly předcházeny statisíci bezprávími a sadismy na českých občanech v průběhu války.
Z těchto důvodů odmítám přistoupit na „filosofii dobronínského kříže“. Prostřednictvím nevinné piety nám její obhájci podsouvají cizí výklad národních dějin.
Bylo by zlé, kdybychom si nechali rozostřit pohled na naši historii. Snadno by se mohlo stát, že by nám mohla být vnucena i naše budoucnost, která by nás odsoudila k opakování neblahé historie.
