Sociální systém je nutné z něčeho financovat. Když něco stát rozdává zadarmo, musí to někomu vzít a nic mu za to nedat. Stát musí někoho přinutit, aby poskytl svůj užitek zadarmo. Jinak to nejde, perpetum mobile neexistuje ani v ekonomice. Do procesu směny tedy vstupuje i vynucená potřeba nákupu tzv. sociálního smíru. V sociálním státě se vládci neopírají o hrozbu armádou, ale o hrozbu projevů nespokojenosti těch, které ostatní nepotřebují (kdyby je potřebovali, budou integrováni v procesu směny).

Současný způsob řízení státu ztěžuje lidem prodávat svůj užitek. Lidé ztrácejí práci a uplatňují svůj deklarovaný nárok. Nespokojenost lidí roste, mnozí získávají pocit, že jsou zrovna oni v procesu směny neúměrně poškozováni. Odevzdávají svůj užitek a nezískávají odpovídající protihodnotu. Hrozba nespokojenosti uplatňovačů nároků zůstává. K jejímu odvrácení není společnost schopna získávat zdroje. Při jejich získávání (zdanění práce) dále ničí globální konkurenceschopnost ekonomiky. Důsledkem je rostoucí nezaměstnanost, tedy klesající příjmy a rostoucí výdaje.

Dnes dobře prosperují firmy, vyrábějící globálně a prodávající lokálně. Je jim jedno, zda místní lidé pracují nebo berou sociální dávky, hlavně když utrácejí za jejich zboží. V České republice vyrábějící firmy a jejich zaměstnanci jsou jedinými, kteří na systém sociálních nároků přispívají. Nepřímo tím podporují všechny firmy, které zde své zboží prodávají.

S rostoucí spotřebou rostou zisky firem, příjmy pro financování sociálního systému zůstávají stejné. Ty jsou závislé pouze na množství prodané práce českých pracujících. Objem prodávané práce však klesá a socální výdaje rostou.