Vzhledem k tomu, že o nákup práce klesal zájem, cena práce proto klesala. Pro mnoho lidí, se žádná práce nenašla. Vznikl problém – co s těmi, kteří se nedokáží uživit. Spontánně nebo cílevědomě vzniklo několik řešení. Vzpoura proletariátu vyústila ve zpochybnění vlastnických vztahů. V některých zemích proletariát vedený radikálními aktivisty (komunistické a socialistické strany) proletariát ovládl stát. Pomocí tohoto nástroje moci obrali o majetek všechny, komu bylo co vzít.
Německé pokusy o okradení ostatních národů byly neúspěšné.
Nejůspěšnějším se ukázal koncept tzv. sociálního státu. Oligarchové se domluvili s představiteli proletariátu (socialistické strany) na kompromisu. Existující vlastnická práva zůstávají zachována. Nárok na důchod z majetku je garantován.
Proletariát za to získává sociální jistoty, které musí zaplatit střední třída. Tedy skupina lidí, která žádné sociální výpomoci nepotřebuje, ale nežije z kapitálu, takže musí pracovat (více kvalifikovaní pracovníci, živnostníci, drobní podnikatelé).
Dočasná opatření zdaňující práci přešla ve standard. Přidalo se progresivní zdanění pod záminkou zdanění bohatých. Tuto demagogii společnost na základě nepřetržité propagandy téměř přijala. Ve skutečnosti oligarchové neplatí téměř žádné daně. Celý systém zdanění je přenášení daňové zátěže na ty, kteří nejvíce pracují a o jejichž práci je největší zájem.
Pro příslušníky střední třídy vznikl prostor ve veřejné správě. Samozřejmě pouze pro ty, kteří jsou loajální s vládnoucím spolkem oligarchů a představitelů proletariátu.
Výše popsaný systém fungoval déle než diktatura proletariátu. Už pár let má také potíže. Střední třída už nedokáže uživit přebujelý stát a dotovat proletariát. Proto nastalo zadlužování. Zadlužování přineslo oligarchům ještě větší zisky. Dnes jsou příjmy z úroků zadlužených států jedním z hlavních zdrojů kapitálových výnosů.
Proletariát žije z vybojovaného práva na důchod z existence. Bez vnějších dotací by životní úroveň proletariátu výrazně klesla, mnozí by bez vnější pomoci nedokázali přežít. Kdysi se o slabší staraly rodiny. Dnes to vše platí nejvíce zdaněná střední třída. Jednotlivci i rodiny, živí zcela cizí jednotlivce i celé rodiny. Náklady na politickobyrokratický aparát (se státem loajální střední třída), na úroky a nájmy (oligarchie) a solidaritu (příživníci a proletariát) už nepokryje ani stále rostoucí zadlužování.
Proletariátu a oligarchii současný stav vyhovuje, ale vnímají, že je ohrožen. Neohrožuje jej revoluce zotročené střední třídy (zatím), ale prosté ekonomické zákonitosti. Oligarchové většinou o neudržitelnosti systému vědí a stěhují svůj kapitál a často i sebe. Podmínky pro práci střední třídy, která jediná přináší zdroje na financování systému, se stále zhoršují. Proletariát zaplatí na daních méně, než spotřebuje. Oligarchové většinou neplatí žádné daně, naopak často bohatnou pomocí příjmů ze státního rozpočtu.
Ze střední třídy se proto začíná stávat také proletariát (ekonomicky, nikoliv mentálně) a tím vznikají podmínky pro další revoluci. Čím dál více lidí přestává věřit hře na demokracii, kterou pro nás oligarchové organizují.
