Nikdo z nás asi nepochybuje o tom, že památky jsou významnou součástí naší historie. Dalo by se uvést mnoho příkladů, které dokládají snahu státu o uchování odkazu nejen architektonického dědictví pro další generace, jako je například ve své době (1975) světově unikátní záchrana kostela v Mostě jeho přesunem o 841 metrů. Přesun kostela je taky zapsán do zlaté knihy Guinessových rekordů tisíciletí.
Proto velmi negativně hodnotím postup při přípravě nového zákona, kdy nedostatečná komunikace vlády s poslanci vedla v minulém roce k odmítnutí záměru zákona, který Ministerstvo kultury deklarovalo jako významný pilíř své činnosti. Nakonec z toho nikdo nevyvodil sebekritické závěry, dokonce ani když vyplul na povrch určitý systémový šlendrián v problematice chybných památkových statusů (památky/ nepamátky).
Pro mne jako člena senátního Výboru pro kulturu bylo velmi zajímavé a inspirativní zjištění na služební cestě v Itálii, že tamní Ministerstvo kultury má přímo ve své organizační složce policejní útvar zabývající se problematikou zcizení nebo jiného nekalého zacházení s památkami. Nebylo by od věci využít jejich zkušenosti a pokročit v péči o památky a jejich ochraně. Proto je před stávající i budoucí vládou úkol v podpoře výzkumu metod ochrany památek, při motivaci jejich vlastníků třeba daňovými úlevami a v neposlední řadě i ve výchově mladé generace k národní hrdosti na odkaz předků, tak jak jsem to viděl kupříkladu v Řecku.