Děkuji. Já se nechci pana kolegy Čižinského zastat, ale podotkl bych, že má na svém území jedno z nejsložitějších rozvojových území v České republice, a myslím si, že o tom ví hodně. Ale chápu zase i výtky, které zaznívají.

Já bych nejprve chtěl za sociální demokracii říct, že jsme na jednání vlády České republiky umožnili vlastně posunutí této normy sem do Poslanecké sněmovny. Určitě jsme to nedělali s lehkým srdcem, moji kolegové, ale důvod byl poměrně jednoduchý. Musíme si uvědomit, že opravdu nazrál čas, kdy tato norma musí být změněna a když to vezmeme úplně pragmaticky, tak jsme si jednoznačně spočítali, že pakliže chceme tuto normu změnit, a myslím, že ta ambice je zde napříč politickým spektrem, tak již nelze konat později, než je v těchto měsících. To znamená, že určitě se těším na diskusi, která zde proběhne, sami do ní budeme promlouvat a s tímto vědomím jsme tento zákon jako sociální demokracie podpořili na vládě, aby byl projednán v Poslanecké sněmovně. Ostatně asi si pamatujete, že v minulých měsících v rámci mezirezortu tam právě například pan vicepremiér Hamáček vypořádal věci za hasičský sbor a za další své složky. Pan ministr Zaorálek vypořádával věci týkající se kultury, respektive ochrany kulturního vlastnictví, a tak dále, a tak dále, to znamená že jsme se tomuto zákonu věnovali a budeme se mu zde velmi bedlivě věnovat. Nicméně bych chtěl zkonstatovat, že spolu se sociální demokracií jsme si uvědomili, že z Ministerstva pro místní rozvoj již nedostaneme víc, že odborně připravili návrh zákona tak, jak si s nejlepším vědomím a svědomím myslí, že by zde měl být projednán a následně měl být uplatněn. A my jsme se rozhodli, že opravdu je potřeba přidat tu politickou rovinu, to je Poslanecká sněmovna, první, druhé čtení a na politické rovině dotvořit normu tak, aby byla schválena a mohla fungovat s vědomím, že se může stát, že po všech měsících, kdy se zde bude tento zákon projednáván, nakonec nebude nic přijato. Jsme si toho vědomi, ale chtěli bychom být u tvorby normy, která bude úspěšná a která nakonec bude schválena Poslaneckou sněmovnou a potažmo bude platná. Já bych také ale zdůraznil, že samozřejmě i v sociální demokracii není jednoznačný názor na kvalitu a uplatnění této normy a je určitě dobré promluvit i za kolegy z regionů a měst, protože samozřejmě sociální demokracie působí na všech úrovních nejenom společenských, ale na všech úrovních systému fungování České republiky jak na obcích, krajích, tak i na celostátní úrovni.

Já si nepamatuji, a zde použiji některá slova kolegy Netolického, hejtmana Pardubického kraje, že by někdy vznikal zákon, jehož účelem by byla komplikace, zdržování a prodražení. Aspoň věcný záměr i důvodová zpráva vždy obsahovaly snahy o zefektivní, zrychlení a zlevnění. Nejinak tomu je i tentokrát u stavebního zákona, který předkládá Ministerstvo pro místní rozvoj, a paní ministryně si jej vzala jako nejzásadnější normu, kterou toto volební období připravuje. Dlužno podotknout, že rekodifikace stavebního práva v České republice je bezesporu kvůli délce stavebního řízení nutná a potřebuje novou právní úpravu. Zdůvodnil jsem tedy tímto i proč opravdu chceme, aby zde na půdě Sněmovně došlo k projednání i v dalších týdnech. Jak ale v České republice bývá zvykem k bohulibé snaze zajistit větší digitalizaci a upravit procesní záležitosti, tak jsme začali prakticky reformovat bohužel i veřejnou správu a likvidovat její spojený model, který na našem území má tradici, a není, a to je potřeba si říct, hlavní příčinou dlouhých stavebních řízení. Jak je možné, že ty stejné stavební úřady před pěti lety vydávaly se stejnými úředníky stavební povolení až za poloviční dobu? Odpověď je jednoduchá. Po diskusi s kolegy z regionů a z měst. My sami jsme na celostátní úrovni zaplevelili normu nejrůznějšími zákonnými a podzákonnými právními předpisy a stavební řízení jsme zaplevelili natolik, že úřadům vlastně nic jiného nezbývá, než postupovat podle platné složité legislativy. Je to tedy důvod pro celkovou změnu organizace a vybudování nového superúřadu a nebo není? Na to si zde musíme odpovědět v příštích týdnech i my. Vláda nám tuto variantu předkládá a my si musíme v diskusích vyhodnotit, zda je to varianta správná. Já a sociální demokracie si myslíme, že při správném uchopení by mohla být, ale nesmí se potlačit vliv a možnosti obcí a krajů.

Namísto zaměření se na podstatu problému, v tomto případě na záležitosti zdlouhavého procesu, se vše bohužel právě řeší pouze tím úřadem, a o tom se zde budeme chtít i bavit. Není to totiž o kancelářích, ale je to o lhůtách. Není to o tom, kolik dveří kde je v budově, ale je o tom, jak rychle můžeme daný tisk, danou žádost vyřešit. Takže je to o lhůtách, procesních právech a povinnostech. Položím zde za kolegy z obcí a regionů několik otázek, které kladou již řadu měsíců. Jak pracuje MMR jako ústřední orgán státní správy v oblasti metodiky? Proč skutečně dochází k tomu, že rychlost stavebního řízení a výklad některých ustanovení stávající právní úpravy se na různých místech, na různých úřadech v České republice liší? Proč se nesoustředíme na to, aby metodika nadřízeného orgánu byla pro podřízené úřady závazná? Není náhodou problém i v obecném procesním předpisu, ve správním řádu? A je nutné nabourat tradiční funkční spojený model územní veřejné správy, kde obce a kraje vykonávají vedle samosprávné činnosti také státní správu? Lze říci, že zde vidíme pokus o zpětnou centralizaci a rozbití modelu, jak se uvolnily kraje a obce. Já bych chtěl zdůraznit, ono je to vidět častěji, například v koncepci výhledu hromadné dopravy, kterou Ministerstvo dopravy předložilo na vládu, že počítá s tím, že by krajům odejmulo možnost objednávat si například regionální vlakové spoje a centralizovalo se to. To znamená, že ta centralizace je vidět častěji a my si musíme v této diskusi odpovědět, zda jsme ochotni centralizaci některé oblasti udělat, či nikoliv.

Pro sociální demokracii je stěžejní rychlost toho procesu a když to bude řádně vysvětleno, můžeme se v té diskusi protnout tak, aby došlo k úspěchu. Nyní k samotným městům. To, co budu říkat, se týká především Prahy a velkých města, ale samozřejmě se to týká i menších měst. Starostové a radní z menších měst jednoznačně říkají, že by rádi zachovali ten model, kdy město může mít samozřejmě vliv, a větší města říkají, že by rádi si zachovali možnost, aby mohli mít své předpisy. Problémy platného stavebního zákona jsou nejvíce vidět právě ve velkých městech - Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec - proto víc než dva roky nebo rok a půl jednali s ministerstvem o nutných změnách v legislativě. Stát dnes plánuje, že zodpovědnost nebudou mít města, ale stát, ale zodpovídat občanům se stále budou města, nikoli stát. To je klíčové, o čem se musíme bavit zase v příštích týdnech. Ať chceme nebo ne, ve městech na celém světě bude žít více a více obyvatel, a proto role měst bude stále důležitější. Některé státy naslouchají tomu, co města trápí a snaží se jim vyjít vstříc a vydělávají na tom. Zde se tato vláda snaží, ale musíme vidět v příštích týdnech, zda se to i v tomto případě povede a moudrá vláda prokáže, že umí naslouchat městům. Podobně, jako není jeden univerzální pacient s jednou univerzální diagnózou a léčbou, tak není jedna ideální obec, ale je to i pestrá škála měst a obcí se svými problémy. Ministerstvo to bohužel v tuto chvíli úplně nechápe u tohoto zákona a snaží se vytvořit normu nebo předložilo normu, která je tvořena pro jednu ideální obec. Tento koncept se ukazuje jako nefunkční a v minulých letech se také ukázal jako nefunkční, například nejenom v případě Prahy, ale i některých jiných velkých měst.

Jedním z konkrétních problémů návrhu jsou právě univerzální stavební předpisy. Praha může díky svým vlastním stavebním předpisům utvářet kompaktní město krátkých vzdáleností, městské pražské stavební předpisy se věnují specifickým problémům města, spojených zejména s rozpadem městské struktury a expanzí města do krajiny. Platné předpisy stavební umožňují vytvářet kompaktní obytné čtvrti, které všichni znáte, řada z vás tam má pronajaté byty - Vinohrady, Letná, Dejvice - a o možnost formování vlastních stavebních předpisů podle reálných potřeb usiluje nejenom Praha, ale i jiná města. Nový stavební zákon to odmítá, zavádí jednotný celostátní předpis a připouští jen omezenou a prakticky nepoužitelnou možnost odchylek v územním plánu. Jak jsem již zmiňoval, není to ideální pro velké rozvojové území, ale nejenom v Praze, ale (i) v těch jiných velkých městech, každé má své rozvojové území.

Z pohledu velkých měst nový stavební zákon ignoruje různé potřeby, jak jsem zmínil, měst a obcí a je neflexibilní. Veškeré obce jsou tedy na jedné hromádce, nerozlišuje se mezi malou a velkou obcí, mezi velkým městem, středním městem a podobně, neumožňuje městům tedy plánovat, tak jak sama potřebují a co sama potřebují a nepodporuje společné plánování přesahující administrativně určené hranice. Nový stavební zákon (je?) poměrně byrokratický a ne všechny procesy jsou zrychlující, které jsou tam navrženy. Všichni si stěžovali na složitost stávajícího zákona, ten nový to příliš nezjednodušuje. Nicméně opět proč jsme souhlasili na vládě s tím, aby to šlo do Sněmovny je, že je tam ta snaha a myslíme si, že při jistých úpravách, které paní ministryně opravdu avizovala v minulých dnech, může k tomu úspěchu dojít. A myslíme si, že když bude snaha ne blokovat, ne vracet k přepracování, ale zde to dopracovat, tak se to může podařit.

Klíčovým přínosem stavebního zákona má být rychlost povolování staveb. Ale kdo jste poslanci za větší města nebo se v nich pohybujete v krajských městech, tak víte, že základem všeho je pro města rychlost a kvalita plánování. Plán je důležitější než potom samotná výstavba, ta se potom už tím řídí. Právě v této sféře stát nejvíce svazuje ruce městům, která táhnou ekonomiku státu. Nedovoluje jim mít vlastní pravidla, nedovoluje jim mít městské stavební předpisy, naopak je ruší. Tím pádem se situace stává pro města těžkopádná a jejich pozice se oslabuje. Rozvoj území patří v Evropě výhradě do kompetence samospráv, zde do toho bude stát více zasahovat, není to úplně model na úrovni jiných evropských států.

Jaké je řešení? Samozřejmě jak jsem zmínil, regiony by chtěly, aby (se) zachovala prostupnost z té samosprávy a státní správy a role regionů a obcí, a velká města by uvítala, kdyby došlo k doplnění paragrafu o tom, že statutární města mohou mít vlastní městské stavební předpisy, a ministerstvo je totiž odtrženo od denní agendy měst a města lépe poznají, co potřebují, zástupci měst, jejich vedení. A ze stejných důvodů by městům mělo být umožněno mít územní plány, které budou odpovídat jejich opravdovým potřebám a nenastavovat pravidla na ideální univerzální obec.

Za druhé, všechny procesy územního plánování, aby si právě mohly regiony, krajská města, kraje a města sama řídit a nebyly řízeny tak, jak je dosud navrženo pouze státem. Přinese to tak jak zrychlení, tak zefektivnění celého procesu, tak ale i přímou odpovědnost představitelů. O co si zde města a kraje říkají, tak si říkají i o tu zvýšenou odpovědnost a ta jim samozřejmě potom bude připomínána, minimálně voliči jednou za čtyři roky. A také ponechat možnost dokončit již rozdělanou práci na územních plánech největších měst jako je Brno, Liberec nebo Praha, aby nemusela připravenou dokumentaci hodit do koše.

A ještě jedna věc. To, o čem mluvím, tak ministerstvo se vůči krajům a obcím hájí, že bude řešeno prováděcími vyhláškami, jinými normami - nechci je pojmenovávat, abych neudělat nějakou chybu - ale města a kraje tak úplně nevěří ministerstvu. Není to, že by nevěřily vládě, ale konkrétně ministerstvu. Důvod je poměrně jednoduchý. Pokud by ministerstvo chtělo velká města a kraje podpořit, projevilo by se to už v předkládaném zákoně, a tím, že se to ale sveřepě odmítá poslední rok a půl, tak právě proto je nabourána ta důvěra v tuto normu, ne v paní ministryni, ne v kvalitu úřadu, ale v tuto normu, že ta norma by to naplnila. Ministerstvo uvádí, že to bude vyřešeno, jak jsem zmínil, ve vyhláškách a že budou připomínat ty vyhlášky více ty moderní předpisy stavební, které má Praha a které jsou notifikované, než to, co jsme zažívali v posledních desetiletích, nicméně opět, kdyby to ministerstvo už chtělo udělat, tak ty zmiňované pražské stavební předpisy notifikované Evropskou unií, složitě projednávané a tak dále, platí šest let, to znamená, ministerstvo už pět let mohlo mít modernější předpisy. Nemá je, proto je opět nedůvěra - ne proto, že by ministerstvo to nechtělo udělat, ale jestli v návaznosti na tento zákon - navíc budou zase sněmovní volby a podobně - vůbec dojde k tomu zapracování, anebo zase se připraví předpisy, který bude mít tisíce připomínek a ty městské předpisy stavební se vlastně ztratí někde v překladu. Proto je ta snaha, aby to bylo zapracováno v té normě a je to možnost, ne povinnost, to musím zdůraznit. A je řada lidí na ministerstvu, kteří se obávají, naši zástupci z krajů, nejsou schopni - a nemluvím o paní náměstkyni zde přítomné - překročit ten svůj stín, jak tu normu pojímají posledních dvacet, pětadvacet let. A jak zdůrazňuji, nejde zde pouze o Prahu. Jde o všechna větší města a zde jde o všechny kraje.

Souhrnem bych tedy chtěl říct, že za sociální demokracii jednoznačně podporujeme to, abychom prošli celým komplikovaným procesem v příštích týdnech. Zároveň ale říkáme, že jsme otevřeni jak pozměňovacímu návrhu komplexnímu, který avizovala paní ministryně, to znamená v tuto chvíli, který je zde přístup ministerstva zastupován panem vicepremiérem, tak jsme tomu určitě otevřeni, tak jsme ale otevřeni i návrhům z řad opozice. My vnímáme, že tento zákon není pravolevý, tento zákon je věcný, a proto k tomu takto bude sociální demokracie přistupovat s tím, že budeme samozřejmě hájit i to, co jsme řekli v minulých měsících, to znamená, ochranu toho procesu tak, aby nebyly pominuty důležité orgány státní správy, ale také aby nebyli pominuti žádní občané. Děkuji a těšíme se na spolupráci na této normě v příštích měsících ve výborech. (Potlesk v sále.)