Pietní setkání u jeho hrobu ve Vimperku proběhlo v předstihu již 12. srpna 2020 jako součást demonstrace "Zachraňme prales a lesy na Boubíně" (svolavatelé byli: Komunita pro duchovní rozvoj, o. p. s., Hnutí život, z. s., Zachraňme Šumavu, z. s. Petr Martan tam přednesl tento slavnostní projev:
Sešli jsme se zde u hrobu lesmistra Johna, abychom uctili jeho duchovní podstatu, která k nám promlouvá dodnes, ačkoliv zemřel již r. 1871. Josef John měl lesnické vzdělání a sloužil u schwarzenberského panství. Roku 1838 přichází k lesnímu úřadu ve Vimperku a později se stal jeho vedoucím.
John připravoval první lesní zařízení a v rámci jeho příprav provedl soupis všech pralesů - jako lesů nedotčených lidskými zásahy. V revíru Zátoň jich sepsal 1 398 ha. Lesní zařízení s mapou a popisem mělo platnost od r. 1858. Proto se tento rok považuje za rok vzniku Pralesovité rezervace na Boubíně. Lesmistr John je považován za zakladatele ochrany Boubínského pralesa také proto, že r. 1859 podal majiteli panství návrh, aby 73 ha pralesa bylo ponecháno bez lidských zásahů na věčné časy.
Johnovi se již za živa dostalo velkého odborného uznání a stal se velikánem českého lesnictví. Vichřice 26. října 1870 zničila třetinu pralesní rezervace a lesy celého panství Vimperk. Taková zkáza zlomila jeho ducha natolik, že v 68 letech věku odchází do penze. Jeho smrt dne 24. ledna 1871 a její okolnosti jsou velice dojemné. Zemřel v důsledku lítosti nad zkázou lesní a lítostí nad zkázou pralesa a svého životního díla. Zpracování obrovské kalamity trvalo několik let a po jejím vyhodnocení bylo rozhodnuto Pralesovitou rezervaci zmenšit na rozlohu 47 ha, která zůstala bez zásahů a zachovala dodnes.
A co nám tedy vzkazuje lesmistr John z tohoto hrobu? V mé interpretaci by nám dnes asi řekl:
Zemřel jsem tři měsíce po vichřici roku 1870, která smetla třetinu tehdejší výměry pralesa. Můj nástupce nechal polomovou plochu včas zpracovat a navrhl knížeti ji vyčlenit z pralesa.
A tak zůstalo na věčné časy člověkem netknuto 47 ha dnešního pralesa. Pokud by se tehdy tak nestalo a polom zůstal bez zásahu ležet i na dalších 26 ha původní rezervace a v okolí, tak dnešní prales by nebyl chrámem s 300 až 500 let starými smrky, ale jen „kapličkou“ se smrky ve věku do 200 let. Prales by se stal značně stejnověký, neboť následkem nezpracovaného polomu by všechny vzrostlé stromy padly za oběť kůrovci.
Při stém výročí pralesa r. 1958 došlo ke zvětšení Státní přírodní rezervace na rozlohu 623 ha a to na návrh mého prasynovce Dr. Otakara Johna. Bylo tak učiněno, aby vzniklo ochranné pásmo kolem 47 ha pralesa, kde se budou dělat jen těžby polomů a kůrovce nebo jednotlivý výběr k podpoře přirozeného zmlazení, aby prales po kalamitách nezůstal obnažen bez podrostu.
Nepřirozeným oplocením pralesa jste zvýšili přirozené zmlazení buku, a proto jste naopak měli zvýšeně chránit smrky.
Uvědomte si, že bez tehdejšího zasahování byste neměli klenot, který máte dnes. Neopovrhujte lesníky! Špatně jste se o prales starali za nad-vlády CHKO Šumava! (konec Johnova vzkazu).
Vážení přátelé, dle mého duchovního vhledu měl lesmistr John po smrti své další reinkarnace. Ty se projevily v živých bytostech, které se staly lesnickými osobnostmi Boubína.
Jaroslav Odstrčil jako ředitel Lesního závodu Boubín do r. 1969 je považován za významného pokračovatele ochrany Boubínského pralesa. Tam, na hrázi jezírka jsme r. 2010 odhalili pamětní desku jemu a lesnickým osobnostem Boubína, které byly dalšími možným Johnovými reinkarnacemi:
Josef Novák byl Odstrčilův současník a ředitel závodu po jeho smrti - ten má ostatky uloženy zde, jen pár metrů od Johnova hrobu. Miroslav Vaněk byl ředitelem LZ Boubín do r. 1952 a má své ostatky uloženy na samotném vrcholu hory Boubín.
Petr Martan
spisovatel literatury faktu
