Tábor Lety nezpochybňuji
Dle věrohodných zdrojů to nejprve byl pracovní tábor, kterým prošlo 770 osob do konce r. 1941 a vězni pracovali zejména v lesích při těžbě dřeva a při dalších těžkých pracích. Dále se změnil status tábora na "cikánský tábor", kterým prošlo 1309 osob, přičemž přežilo zhruba 300. Téměř všichni ostatní byli deportováni do Osvětimi k plánovanému usmrcování. Tábor v Letech tedy nebyl vyhlazovacím táborem, ale "čekárnou" na dodání do koncentračních táborů a místem mučení a umírání stovek lidí. To bylo svinstvo Říše Německo, které musí být stále jak nám tak současnému Německu připomínáno a jejich oběti uctívány. V této souvislosti je potřeba upřesnit pojmy. Německý pokyn z r. 1940 žádá, aby za koncentrační tábory byly označovány jen ty, které patřily pod inspektora koncentračních táborů: Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Flosenburg, Mauthausen a Ravensbrück; dále židovská ghetta, jako Terezín, Kaunas a další.
Příslušníci států, které Německo obsadilo, byli násilně soustřeďováni do tzv. „internačních táborů“. V r. 1940 se změnil způsob věznění. Potom bylo důvodem pro umístění do internačního tábora toto: židovská příslušnost, osoby podezřelé ze sabotáže a špionáže, nebo jiné přestupky. Později měli být všichni dopraveni do koncentračních táborů. Mezistupněm k tomu bylo zařazení do internačního tábora. V roce 1940 nacisté změnili podmínky tak, že Židé měli přednost do koncentráku a k usmrcení. Ostatní národnosti v internačních táborech se tak ocitly na konci fronty na smrt, neboť Němci nestíhali plán vraždění.
Dle německého nařízení o ubytování a zacházení s lidmi nasazenými na práce (6/1942) je uváděno, že „pro jejich ubytování měly sloužit tábory – nejjednodušší baráky, které se měly skládat z místností pro ubytování, světnice pro nemocné a trestanecké cely. Okna měla být opatřena mřížemi a celý tábor obehnán ostnatým drátem. V jednotlivých táborech mělo být ubytováno kolem 20–30 osob a stále střežených. Velitele strážního oddílu mělo určovat gestapo“. Jen v oblasti střední Šumavy bylo 26 internačních táborů. Byli tam také občané několika států, s nimiž jsme dnes v Evropské unii.
Internační tábor u pramene Vltavy
K hlubšímu seznámení s kategorizací německých táborů a režimem v nich lze využít knihu Bubeníčková a kol.: Tábory utrpení a smrti,1969. V každém případě tam šlo o tvrdý kriminál v extrémně vysoké nadmořské výšce a proti vůli člověka. Máme důvod se domnívat, že v táboru lidé trpěli zimou, omrzlinami, měli nedostatečný oděv, byli podvyživení a zesláblí a přitom nuceni vykonávat těžkou práci v těžbě dřeva. Při ní se stávají těžké úrazy s následkem trvalé pracovní neschopnosti. Zmrzačený, nevyléčitelný zajatec byl parazitem Říše.
Někteří se jistě pokusili o útěk z tábora, byli chyceni a vráceni zpět. Jak asi tyto lidi řešil velitel tábora z klatovského gestapa? Víme, že nacistické trestní způsoby a sazby byly mimořádně kruté. Z mnohých svědectví víme, jak se gestapáčtí velitelé chovali tam, kde nebylo svědků. Je také nutno připomenout, že v případě neukončení války by lidé z internačních táborů byli přesouváni do koncentračních táborů, neboť Židé již byli téměř „vyřešeni“ a vznikala kapacita pro umístění lidí, kteří byli zatčeni „jako nežádoucí“ v obsazovaných územích Německem.
Takové poznání nás opravňuje k tomu, abychom tábor u pramene Vltavy uctívali jako místo, kde lidé cizích národů prožívali utrpení a násilí a docházelo k ponižování lidské důstojnosti a lidských práv. Zda v tamní bažině leží dvě či více lidských koster, to jistě časem zjistí nějaký přístroj a badatel. Výše uvedená kniha udává, že u pramene Vltavy byli září 1943 zastřeleni dva Rusové. V každém případě jde o místo, na němž by současníci měli smeknout, snažit se vnímat utrpení druhých. Udržování tohoto pietního místa (1948 – 1989) a tehdejší každoroční kladení věnců komunistickou delegací bylo ukončeno a zavrženo.
Národní park Šumava jako správce místa
Správa ochrany přírody nejen, že nechala uschnou poslední prales Prameny Vltavy, ale neudělala nic pro označení místa a informování návštěvníků o tragické historii. Osobně jsem v r. 2014 požádal ředitele NP Šumava Pavla Hubeného, aby toto napravili. Přitom se jedná o místo, kam přichází cca 600 000 návštěvníků ročně. Výzva k označení bývalého internačního tábora byla učiněna také v knize Martan P.: Za železnou oponu, 2014 (zde jsou uvedeny další informace a zdroje k tomuto článku). Zamlčovat místo, kde byli totálně a proti své vůli nasazeni občané ruského národa je obdobné jako popírat utrpení v táboru v Letech. Je úchylkou dnešní společnosti, že přestala být vděčná těm, kteří v počtu 144 000 položili životy za osvobození Československa.
Petr Martan
spisovatel literatury faktu
