Příběh paní Lenky se mnou zůstal – možná o to víc, že už osm měsíců sleduji, jak podobný boj svádí moje nejlepší kamarádka. Přišla o svého jediného syna. Ztratila důvod žít, cokoliv budovat, ztratila motivaci. A já… jsem s ní.
Každá fotografie v této galerii nese tvář, za níž stojí osobní tragédie. Výstava byla zapůjčena ze zahraničí, ale právě to vnímám jako její slabinu. Byla by mnohem silnější, kdyby šlo o příběhy našich lidí
Jsem stačilistka – a už toho bylo dost. Dost rozkrádání, ničení, útoků na nejslabší, dost poklonkování, násilí, cenzury, diskriminace a rozdělování lidí. Nastal čas, aby povstal lev – a vrátil sílu a odvahu tam, kam patří
Zastavme se na chvíli a představme si opačný scénář. Co kdyby se slovo “Čech” stalo prokletým pojmem? Co kdyby našim sportovcům odmítali ostatní podat ruku, protože „pocházejí z fanatické země, která se chová nefér?
ODS dnes? Pro mě: Odmítáme Dělat Službu českému lidu. Strana zkorumpovaná až do morku kostí.
Ptám se vás: Kdo zavedl plynofikaci naší země? Kdo vybudoval domovy důchodců? Kdo postavil sídliště, díky kterým dnes máme kde bydlet? Kdo elektrifikoval zemi a postavil Temelín a Dukovany?
Lidé už toho mají dost. Tahle vláda musí skončit a nastupující politická reprezentace musí zahájit důkladný audit a postavit viníky před odpovědnost. Pokud právní stát ještě něco znamená, musí jednat – a to tvrdě.
Po volbách se znovu bude rozhodovat o směřování této země. A témata exekucí a zneužívání moci nesmí zůstat stranou. Lidé nesmí trpět jen proto, že někomu dovolíme brát si, co chce.
Není to otázka odmítání menšin. Je to otázka ochrany dětí před tlakem, kterému nerozumí, a před rozhodnutími, jež mohou mít nevratné následky. Ve společnosti, která se honosí svobodou, musíme umět říct i „NE“
Žít offline je právo, které by mělo být chráněno zákonem, ideálně však přímo Ústavou. Občan nesmí být diskriminovaný jen proto, že se rozhodl neúčastnit se digitálního světa.
Namísto práce s informacemi se pan Nejedlý a jeho kolegové rozhodli pro osobní útoky – nejprve na mého kolegu Daniela Sterzika, nyní na mě. Je to očividná kampaň namířená proti iniciativě Stačilo!
Naučili jsme se létat jako ptáci, potápět se jako ryby, jezdit rychleji než vítr. Ale jednu jedinou věc jsme nepochopili: co to vlastně znamená žít jako lidé. Se soucitem, s pokorou a s vědomím, že nejsme středem vesmíru.
Politici naši společnost nijak nespojují, ba přesně naopak. Mnozí aktivně těží z rozdělení. Rozdmýchávají vášně, posilují fanatismus a ignorují potřeby vlastního národa.
Tahle vláda je nejhorší v dějinách samostatné České republiky. Vlastizrádci, kteří vedou válku proti vlastním lidem, zatímco slouží cizím zájmům. My si jejich jména musíme zapamatovat.
Spojuje je přátelství, společně prožité pády, těžké chvíle i kamenité cesty, při kterých se drželi navzájem. Vědí, co znamená opravdová sounáležitost a jakou cenu platí člověk, který si zachová zdravý rozum.
Teď nám média začínají servírovat jejího syna, spratka bez zkušeností, zato s napumpovaným egem a tendencí k moralizování všeho, co se hýbe. Proč? Co je cílem?
Už samotný název připravovaného manuálu ministerstva vnitra „72 hodin“ evokuje slavný akční thriller 96 hodin, kde bývalý agent CIA bojuje o život své unesené dcery. Jenže v našem případě není v hlavní roli neohrožený Liam Neeson, ale ministr vnitra
Mír není slabost. Mír je odvaha hledat řešení tam, kde jiní sahají po zbraních. Mír je hlas rozumu v čase šílenství. Vyzývám vás, přestaňte s válečnou rétorikou, otevřete dveře dialogu a vraťte se k tomu, co jste nám kdysi slíbili
Zásadní problém celé demonstrace však spočívá v její jednostrannosti a pokrytectví. Pod heslem boje proti extremismu se totiž skrývá velmi selektivní vnímání „nepřítele“.
Proč tedy politici neustále zvyšují napětí? Odpověď je jednoduchá, strach je mocný nástroj. Když jsou lidé vystrašení, přestanou řešit vlastní problémy, třeba inflaci.
