Zatímco naši prarodiče se v duchu modlí k Bohu a bojí se o své blízké, "chciválkové" se ukájí nad každým článkem, který k tomu vyjde. Vůbec jim nedochází, co takové zbraně dokážou. Nám všem ostatním je jasné, že Zelenský, který neváhal obětovat svůj národ, obětuje bez lítosti i kohokoliv dalšího. Jakže to prezident Pavel nazval Trumpa? Že je odporná bytost, se kterou by si ani ruku nepodal? Takhle přesně já vnímám Zelenského. Jako odporného, zakomplexovaného a nenasytného člověka prahnoucího po moci.
Přečetla jsem si pár komentářů a vyplývá mi z nich, že "chciválkové" jsou postižení, nemocní lidé, kteří vyvolávají ďábla. Pokud by se jim podařilo Lucifera skutečně vzbudit, budou první, za kterými zůstane ohnivá čára, plné plenky a roztřepaný hlas dezertéra. Nemají vůbec ponětí. Je evidentní, že nikdy neposlouchali příběhy našich předků, kteří přežili válku nebo koncentrační tábor a kteří pak dlouho hledali sílu a cestu, jak opět žít. Nejspíš nikdy nečetli knihy zabývající se historií a nezajímali se o fakta. Jsou to jen prázdné duše s velkým egem, avšak s nulovou zkušeností. Jsou hrdiny jen na síti, ale v reálném životě trpí komplexy, které si kompenzují útoky na ty, jež se naopak zajímají o fakta, pravdu a hledají řešení problémů. Vlastně je to taková jejich vnitřní závist.
Jsem mladá na to, abych si pamatovala válečné období, ale často jsem poslouchala, když druzí vyprávěli. Jako malá jsem zahlédla nějaké válečné filmy a vnitřně jsem trpěla s vojáky, které jsem považovala za velké a odvážné hrdiny. V dnešní době existuje mnoho filmů natočených dle skutečných událostí, které ukazují odvahu, hrdinství, ale také utrpení vojáků po celém světě. Většina z nich bojuje za své přesvědčení a jsou hrdí na svou zemi. Odhalená fakta na konci filmu však bývají často traumatizující, neboť se ukazuje, že mnoho z nich umíralo kvůli mocenskému zájmu hrstky psychopatů. Musejí se pak obhajovat nejen v očích veřejnosti, ale i u svých blízkých. Mnoho veteránů umírá v zapomnění stejně jako jejich služba.
7. 7. 2005 došlo v Londýně k sérii teroristických útoků, které si vyžádaly přes padesát mrtvých, stovky zraněných a tisíce traumatizovaných. Pacienti se sváželi do všech blízkých nemocnic, kde většina z nich poté umírala. U nás v nemocnici bohužel nepřežil ani jeden a byli to všechno cizinci, turisté, nevinní lidé, kteří jen chtěli vidět Londýn. Slepovali jsme je jako puzzle a pokaždé nám chyběla nějaká jejich část, která by je dělala kompletním člověkem. Vždy, když jsme měli pocit, že se konečně vše obrací k lepšímu, došlo ke zvratu a boj byl prohraný. Tohle jsou situace, které vám pak změní pohled na život a na válku. Jsou to situace, které vás zároveň nutí si vážit každé minuty života a chránit to, co je v dnešní době považováno za automatické a bezcenné. A tím je mír.
Vím, jak vypadá člověk, jenž byl rozbitý na kusy. Stejně tak jsem měla možnost sledovat boj o život britského vojáka, jenž byl zraněný ve válce a převezený do Británie. Základní ošetření proběhlo ještě ve válečné zóně, ale ta nejtěžší operace ho čekala doma. I přes rychlý přesun a zákrok, který provedl jeden z nejlepších neurochirurgů, které znám, svůj život Thomas prohrál. Po celou dobu seděla u jeho lůžka žena, z jejíž tváře čišel strach, zoufalost, beznaděj a také bezmezná láska. Žena, jež Thomase přivedla na svět, vychovala jej, dala mu vzdělání i rady do života, nyní seděla u lůžka a loučila se s ním. Na slova sestry, že musí být na svého syna pyšná, že je to hrdina, odpověděla s bolestí, že na něj byla vždy pyšná. Thomas bude pro média hrdinou jeden den, možná dva, ale bude to ona, kdo už nikdy neuvidí svého syna stát se otcem a nikdy už neoslaví společné Vánoce. Ona zůstala sama. A protože si toho všeho byla až bolestně vědomá, otočila se od sestřičky a konverzaci ukončila slovy „fuck the war".
Naši "chciválkové" nemají ponětí, co vzývají. Ve válce totiž vždy umírají nevinní. Vůbec není na místě dávat na Facebook zabitou matku s dítětem na Ukrajině, pokud tam nedají i ty mrtvé na druhé straně. Psychopati hrají hry a obyčejní lidé platí tím nejcennějším.
Média se snaží držet lidi zase v emoci strachu. Ale to už známe, už jsme to opakovaně zažili. Je potřeba to ignorovat, nedávat tomu energii. Pokud někdo schvaluje zabíjení a válku, sám si mír nezaslouží. Nabízí se mu cesta s jednosměrnou jízdenkou.
My běžní lidé jsme "chcimíři" a řešení vidíme v diplomacii a vedení dialogu o kompromisu, který stejně tak jako tak přijde. Jen je otázkou, kolik matek, žen a dětí ještě bude muset plakat a loučit se se svými milovanými. Nikdo si tohle nezaslouží. Každá mince má dvě strany, ale média ukazují jen tu jednu. Naslouchejme těm, jež zažili peklo, a poučme se z jejich zkušeností, bolesti i ztrát. Jen tak můžeme věcem předcházet a dělat svět lepším. Blíží se pád psychopatických "chciválků" a krvelačných bestií. Do té doby držme při sobě a nenechme strach, aby prostoupil naše domovy. Nechme lásku, přátelství, vzájemnou podporu a důstojnost vrátit zase mezi nás. Jsme silnější, než si oni myslí, a cílová páska již není daleko.
Ten tikot nepatří nám. Vaše Petra
