Turborakovina? Když čísla nestačí! Statistiky, data a varování osvícených lékařů (jednotlivců) o rostoucím výskytu turborakoviny jsou jen prázdnými čísly – dokud se nás osobně netýkají. Pro mnohé zůstávají vzdálenou realitou, kterou lze snadno ignorovat. Jenže příběhy skutečných pacientů mají moc probudit emoce, přimět nás zastavit se a zamyslet se nad svým přístupem k veřejnému životu a tlaku na politiky.

Zvolila jsem proto storytelling, to není jen technika vyprávění, je to most, který propojuje fakta s naším vnitřním světem. Příběhy dokážou vtisknout konkrétní život číslům a grafům, otevírají dveře k pochopení a zanechávají hluboký otisk v naší paměti. Díky emocím, které vyvolávají, nás přivádějí blíž k realitě – a také k pravdě o tom, co se děje nejen s naším zdravotnictvím, ale i se životy těch, kteří stojí tváří v tvář této zákeřné nemoci.

Z úcty k rodině jsem mu v tomto příběhu změnila jméno. Zemřel v den, kdy má svátek Otmar. Ten den totiž skutečně odešel. Kdo? Poslušný pacient, který vždy věřil, že dělá to nejlepší pro své zdraví. Říkali to v televizi. Říkal to i obvodní lékař. A tak posledních 12 let poctivě rok co rok chodil na očkování proti chřipce. Rozvážel totiž květiny. Jeho dny byly plné spěchu a setkáními s rozmanitými lidmi. Byl veselá kopa, samá srandička, ale za jeho úsměvem se skrýval strach – bál se, že onemocní i byť jen „obyčejnou“ chřipkou. Věděl, že kdyby zůstal na nemocenské, neuživil by rodinu a hypotéka by ho mohla dostihnout. V mrazech skákal z auta, vykládal voňavý náklad květin a hnal se dál, aby pugéty rozvezl včas.

A pak přišel covid. Náhle se celý svět zastavil, ale květinářství měla výjimku z lockdownů. On sám byl rád, že nesedí zavřený doma, má práci i peníze. Práce měl dokonce víc než kdy dřív – lidé chtěli. Přicházel denně do styku s desítkami lidí, nakládal, vykládal, rozvážel…. A neonemocněl… Každý den věřil, že ho chrání vakcína proti chřipce.

Nicméně byl to zdravý chlapík, sportovec, cyklista tělem i duší. Nejkratší trasu na kole ujel padesát kilometrů, jako by se jen projel pro rohlíky. Když vedle něj jeho žena zoufale úpěla, že ji bolí pozadíčko – a to měla na rozdíl od něj pohodlné silikonové sedlo – smál se jí na celé kolo. Povzbuzoval ji slovy: „Neboj, to se poddá!“ A ještě s úšklebkem dodal, že večer jí to vrátí tím, že nebude sex. Bez kola a možnosti zaplavat si by na dovolenou ani nepomyslel. Při každém šlápnutí do pedálů měl ten nádherný pocit, že drží svůj život pevně pod kontrolou.

Když přišly na trh experimentální vakcíny, neváhal ani minutu. Hned si šel pro první dávku, potom pro druhou, třetí, a nakonec nedávno i pro čtvrtou. V televizi říkali, že ho ochrání před covidem, a jeho obvodní lékař ho v tom utvrdil: „Je dobré se nechat očkovat.“ Poslouchal autority s důvěrou, jako vždycky. Přece to s námi ty autority myslí dobře.

Pak přišlo jaro 2024 a s ním první signál, že něco není v pořádku. Začal hubnout – ale z toho měl nejdřív jen radost. Konečně shodil pár kilo, která ho trápila, a chlubil se ženě, jak mu teď sedí džíny z doby, kdy mu bylo 25 let. Ale pak se objevily problémy s trávením a bolesti břicha. Doktor mu předepsal léky na zklidnění žaludku „metodou pokus omyl“, jak to nazval. Žaludek se ale neuklidnil, naopak.

Za měsíc už bylo jasné, že je třeba hledat léčbu dál. Jiný lékař pak asi za měsíc diagnostikoval cukrovku. „Dneska ji má každý druhý,“ řekl doktor a nasadil mu léky a dietu. Na větší vyšetření nikdo nemyslel. A bolesti břicha? Ty se po každém jídle stupňovaly a tlak v těle i v hlavě rostl. Až další měsíc přinesla konečně odpověď magnetická rezonance. Co myslíte? Slovy klasika: měl ho tam. Nádor. Velký, tak velký, že už ho prý nelze operovat. Říkali doktoři. Verdikt, který přišel s drtivou vážností a naprosto změnil všechny předchozí naděje i plánovanou léčbu. Za čtrnáct dnů další magnetická rezonance. Metastázy na plicích. Co se zpočátku zdálo jako drobné zdravotní komplikace, se proměnilo v boj o čas.

Tak tedy chemoterapie. Ale jaká? Doktoři nad tím přemýšleli dlouho. Rozhodování jim zabralo celý další měsíc. Když konečně začala první dávka, jeho stav se prudce zhoršil. Tělo bylo vyčerpané a hladové. Po chemoterapii mu bylo tak špatně, že se sotva držel při životě. Když se trochu vzpamatoval, přišel zánět žaludku, antibiotika rovnou do žíly a týdenní pobyt na kapačkách v nemocnici. Dvě dávky antibiotik, ale bylo mu pak trochu líp.

Na chvíli - tedy asi týden - bylo lépe. Dokonce cítil, že by mohl znovu fungovat. A tak se rozhodl, že pojede zazimovat chalupu na Sázavě. Cestou ale přišla další rána – výpadky paměti, problém udržet se za volantem. Rodina si myslela, že prodělal mrtvici, a zavolala záchranku. V nemocnici ale našli něco horšího: metastázy v mozku.

Týden na to mu ochrnula půlka těla. Naštěstí byl levák, takže dokázal ještě posílat kamarádům veselé zprávy z nemocnice. „Přivezte mi, prosím, nealko pivo, mám na něj chuť, manželka mi nic nedopřeje,“ psal a dokázal si i přes vážnost situace udržet svůj typický smysl pro humor. Týden nato už ale ztratil vědomí. Příroda byla vlastně milosrdná a nenechala ho dlouho trpět. V bezvědomí byl necelý den. Pak naposledy vydechl.

Tento příběh ukazuje, jak rychle se šíří turborakovina tělem a jak pomalu reaguje zdravotnický systém. Možná lékaři nevědí, co si počít s tak nestandardní nemocí. To bych jim nezazlívala. Ale co vyčítám, je jejich mlčení. O této nemoci se nemluví, pacienti umírají v tichosti, aniž by se spustil jakýkoliv multidisciplinární výzkum, který by odhalil příčiny. Neříkám, že je příčinou očkování, ale dokud to někdo nevyvrátí, budu si to myslet.

Plamínek pravdy

Sedím v přítmí pokoje, zapálená svíčka vedle mě vrhá neklidné stíny na stěny. Pláču. Rekapituluji poslední půlrok – měsíce plné bolesti a bezmoci. Jak rychle metastázy postupovaly, jak pomalý a liknavý byl přístup lékařů. Každý projev nemoci jako by byl brán odděleně, bez snahy vidět člověka jako celek. Laboratorní vyšetření ukázalo cukrovku, a tak nasadili léky a dietu. Nikdo se nezamýšlel nad tím, proč stále nemůže normálně jíst, proč jeho stav očividně nesedí do škatulky „běžného pacienta“.

Otmar nebyl hypochondr. Byl to sportovec, mimochodem krásný člověk tělem i duší, který miloval svou rodinu a žil naplno. Smál se, povzbuzoval druhé a do všeho šel s nadšením. Nenechte se odbýt jednoduchou diagnózou, když cítíte, že něco není v pořádku. Nepodceňujte signály svého těla, ale také nepřeceňujte přístup lékařů. Jsou to jen lidé – mohou chybovat, být přetížení nebo prostě nevědět. To, že „neví, že neví“, jim nezazlívám. Zazlívám jim to, že nemluví o tom, co vidí denně v ordinacích a nemocnicích. Otmar není s turborakovinou sám a jediní, kdo můžou mluvit, jsou lékaři.

Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo ještě věří, že zdravotní systém jedná v zájmu nás pacientů rychle a celostně. Někdy je třeba hlasitě křičet tam, kde tiše umírá pravda. A možná je dobré zapálit svíčku nejen za ty, kteří odešli, ale také za nás, kteří tu zůstáváme, abychom nezapomněli, že pravda o příčinách nových nemocí jsou věci veřejné, a ty jsou i naše osobní zodpovědnost každého z nás.

______________________________________________________________