bylo tady mnohé řečeno, já se budu asi možná opakovat, ale opakování je matka moudrosti, zvláště v tomto případě, kdy jde o tak závažnou normu, kterou zde projednáváme. Úplně na začátek si dovoluji ještě krátce zareagovat, mohu si to dovolit, protože jsem řádně přihlášen, na to, co tady řekla včera paní místopředsedkyně Richterová, která hovořila o tom, že je naší v podstatě jakousi povinností, abychom usnadnili voličům - českým občanům v zahraničí - snazší, lehčí způsob volby, protože v současné době je podle ní dražší, těžší a náročnější. V obecné rovině lze souhlasit s tím, že to je dražší, těžší a náročnější, ale je třeba si uvědomit důležitý kontext a v podstatě reálie, které se této problematiky týkají, jak už se tady zmiňovala spousta mých kolegů. Jedná se o občany České republiky, kteří jsou v drtivé většině případů současně občany jiné země. V té jiné zemi platí daně, v té jiné zemi se zasluhují, pokud jsou ekonomicky aktivní, o její rozvoj a naopak v České republice v podstatě události pozorují pouze zpovzdálí, daně zde neplatí, nežijí zde a na jejím rozvoji se nepodílejí.
Já si troufnu říci, a to tady právě mnohokrát nezaznělo, že se jedná o lidi, které můžeme hovorově česky označit za Čechoameričany, Čechobrity, Čechofrancouze, Čechoněmce...že je to hovorový výraz, který se běžně používá pro lidi, kteří mají dvojí občanství a žijí převážně v jiné zemi. Chci říci, že se nemůže nikdo z nich urazit, pokud žije ve Spojených státech a má občanství Spojených států amerických, když ho nazveme "Američan s českým hlasem". Já si myslím, že ho to nemůže urazit. Platí tam daně, chodí tam volit, předpokládám, pokud má volební právo jako občan Spojených států, tak může volit i ve Spojených státech amerických, respektive v té zemi, v které mu bylo uděleno občanství.
A já se domnívám a nejsem sám, stejné debaty jsem vedl s občany, kdy jsme relativně nedávno, byla to mediálně známá událost, tak jsme jako Hnutí ANO získávali podpisy pod petice, mimo jiné i proti korespondenční volbě, byla to oficiální petice, která měla dorazit do Poslanecké sněmovny - a občané České republiky, kteří chodili vlastně dobrovolně s námi diskutovat a tu petici podepisovat, tak se konkrétně nad tímto faktem pozastavovali a říkali: vždyť ti lidé jsou z 90, 95 možná 98 % občané jiné země kromě České republiky. A mohli by projevit alespoň elementární zájem nebo elementární loajalitu právě tím, že využijí té stávající možnosti. A ta stávající možnost je volit na jakémkoli zastupitelském úřadě. Tím prokáží vztah k České republice, protože v podstatě jiným způsobem to prokazují velmi obtížně a ne každý občan České republiky, je jich skutečně minimum, má tu výsadu, že má občanství ještě další země.
Takže k tomu bych se opravdu ohradil, že je nezbytně nutné, to těmto konkrétním občanům nějakým způsobem extrémně ulehčovat. Oni tu možnost mají a tu loajalitu k České republice mohou prokázat tím, že sednou do auta, sednou na vlak a pokud mají zájem volit, tak zkrátka odvolí.
Další věc, kterou považuji za důležitou a která už tady také padla několikrát, trošku z jiného úhlu pohledu - mně se velmi líbila jakási kvantifikace, kterou tady v prvním čtení přednesl můj ctěný kolega pan poslanec Radek Vondráček, který upozornil na to, že současná vládní koalice získala v posledních volbách do Poslanecké sněmovny při 42 % hlasů 108 mandátů. A zároveň poukázal na jiný případ, že vláda Mirka Topolánka získala 48 % všech hlasů a získala pouze 100 mandátů.
Z toho se odvíjí v podstatě další logika, kterou připouští představitelé vládní koalice, že připuštěním korespondenční volby v té podobě, která je aktuálně navržená, se může stát to, že ten rozdíl, který bude způsobem korespondenční volbou, mohou být v průměru dva mandáty. Pan poslanec Hofmann, který tady poměrně aktivně včera vystupoval, tak tuším, že v televizi Prima, někdy v tom lednu, když bylo první čtení, tak hovořil o tom, že by to mohlo udělat jeden až dva mandáty, náš pan poslanec Vondráček, který se touto problematikou zabývá velmi detailně, tak tvrdí, že by mohlo jít až o dva až tři mandáty.
V této logice, jak už tady bylo také několikrát zmíněno, se může skutečně stát, že lidé ze zahraničí, kteří mají pas jiného státu, ale žijí v té zemi, tak mohou rozhodovat volby v České republice, protože ta společnost v podstatě je, známá věc dle sociologů a politologů, svým způsobem rozdělena na půl a tohle může dělat ten zásadní rozdíl. A to si nemyslím, že je úplně dobrý signál pro jakousi demokracii v České republice. A myslím si, že i do budoucna to může být velmi zajímavý fenomén, pokud v rámci globalizace, kterou tady žijeme už dlouhá desetiletí, se bude zvětšovat počet lidí, kteří budou žít mimo svou původní vlast a budou mít možnost ovlivňovat prostřednictvím voleb její fungování, tak pokud by se jednalo o daleko vyšší řád, než je dneska možný, tak by to opravdu mohlo být jako velice, velice negativní fenomén, který myslím bude diskutován i v jiných zemích, nejen v České republice, jestli je to dobře nebo není, byť v mnoha zemích, a to víme, ta korespondenční volba je.
Ale pokud by to mělo opravdu nějak dramaticky ovlivňovat situaci v té konkrétní zemi, tak si myslím, že nad tím budou uvažovat politici i v jiných zemích, že to asi není úplně dobře. Ještě bych k tomu přidal jednu takovou zajímavou tezi si myslím, o které jsem mluvil v prvním čtení, a to je vlastně na základě čeho se lidé v zahraničí de facto rozhodují, koho budou volit. Logicky tím, že v té vlasti naší, bavíme se o našich reálií, jakoby nežijí, tak rozhodují na základě zprostředkovaných informací. Sociální realitu, kterou my tady žijeme, tak znají pouze zprostředkovaně. Zprostředkovaně ji znají především z médií, ze sociálních sítí. Jak jinak. A k tomu se váže v podstatě problematika, kterou popisují už dlouho sociologové médií a nejenom ti naši, ale i zahraniční. První teze vznikly někdy v sedmdesátých letech, které v podstatě tvrdí, že ta média, ony ještě v té době neexistovaly sociální sítě, do značné míry zkreslují sociální realitu. A já si myslím, že jsme si toho vědomi i my.
Na jedné straně jsou tady média bulvární. Já myslím, že o těch není třeba dlouho hovořit. Pak jsou tady média, lukrativně nový fenomén, která tady představují de face informace, anebo obecně jsou to různé manipulativní weby a tak dál, které zkreslují tu sociální realitu vyloženě záměrným způsobem. A pak může dojít i ke zkreslení nezáměrnému, a to tím způsobem, že ani renomovaní novináři nebývají vždy nestranní. Já jsem tady minule citoval a v podstatě jsem odkazoval i na konkrétní zdroje těch sociologů, sociologů médií, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají a přebírají ti naši teze ze západní literatury, ze západních výzkumů a dneska se toho tedy zdržím, abych tady citoval toho nějak mnoho. Ale nicméně přesto si dovolím přečíst jeden zdroj, a to je, budu citovat zpravodajský diskurz i lidský konstrukt: Novináři jsou součástí společnosti, ve které působí, ačkoliv většinou nejsou otevřeně předsudečni, nemohou být nedotčeni kulturním prostředím a jeho ideovou orientací, nemohou být nedotčeni rozdělením politické, ekonomické, kulturní a sociální moci ve společnosti a nemohou si ho být zcela nevědomi. Často jej nemohou ani ignorovat, ve chvíli, kdy začnou pracovat, nemohou odložit svou identitu, subjektivitu a začít fungovat neutrálně jako roboti bez názoru a hodnotových preferencí.
Kdyby někoho zajímalo, tak jsem schopen doložit zdroj těchto informací, jak jsem řekl z odborného zdroje. Co jsem tím chtěl říct? Tím jsem chtěl říct, že skutečně ani ti, kteří se snaží o nějakou míru objektivního podání informací, se mohou mýlit, mohou v tom projektovat de facto své vlastní nějaké sociokulturní vzorce, kulturní vzorce, v podstatě nějaké své vlastní vize, jakkoliv by se při studiu žurnalistiky měli naučit tady tohle abstrahovat a naučit se nějakým autokorekcím. Bohužel to tak velice často není, jakkoli to samozřejmě novináři obvykle popírají, protože to samozřejmě je jakýsi útok na jejich profesionalitu a tak dál. Nicméně ti, kteří se tomu analyticky věnují, tak tvrdí něco jiného.
Plyne z toho, že skutečně ta sociální realita, která je prezentována v zahraničí, je do značné míry zkreslená. Na základě těchto zkreslených informací pak dochází k tomu, že volič v zahraničí jde a volí. Když to na závěr ještě jednou nějakým způsobem zestručním, tak z čeho mám výhrady a co se mi nelíbí. Že v podstatě lidé bez bližšího vztahu k naší zemi, často i neznalostí českého jazyka se zprostředkovanými a velmi často zkreslenými informacemi, představami o sociální realitě v České republice, mohou být tím jazýčkem na vahách a mohou rozhodnout volby v České republice, a tohle považuji za velmi, velmi problematický jev a proto nejsem v žádném případě zastáncem korespondenční volby.
Děkuji za pozornost.
