Za elektronické můžeme považovat takové volby, kdy stát využije prostředky elektronické komunikace, a to minimálně v jedné fázi volebního procesu. Elektronické hlasování je potom volba či referendum, které v sobě zahrnují elektronické prostředky a to alespoň v rámci odevzdání voličského hlasu. Je přirozeně zcela legitimní si tak současně klást klíčovou otázku, zda by nebylo vhodné elektronický způsob volby implantovat, eventuálně transponovat ze zkušeností jiných demokratických zemí, do našeho právního řádu, případně se pokusit o zavedení i jiné formy distanční volby a to hlasování korespondenčního. V tomto ohledu lze uvažovat o možnosti třech, vzájemně nevylučujících se, variant. První varianta by byla naplněna v zavedení korespondenční volby pro české občany aktuálně nacházející se, či dlouhodobě žijící, v zahraničí, druhá z nich by spočívala v umožnění korespondenční volby uvnitř našeho státu a konečně ta třetí ve společné množině obou předchozích typů.

    V ČR měla původně proběhnout elektronická alternativa volby poprvé již při sněmovních volbách na jaře 2014, později se počítalo se senátními volbami v roce 2016. Plánované pokusy ovšem realizovány, a to až doposud, nebyly. Údajnými hlavními důvody tohoto krachu byly, podle tehdejšího mluvčího ministerstva vnitra Břetislava Olivy, vysoké vstupní náklady a zejména obava z toho, že by tento způsob volby nebyl potřebně bezpečný. Nová koaliční vláda, vzešlá po sněmovních volbách v roce 2013,  ČSSD – ANO 2011 – KDU/ČSL, jej poté již ani nezařadila do svého programového prohlášení pro VII. volební období PS PČR.[1]

     Podle mého názoru se, v neblahém úmyslu zavést u nás elektronickou alternativu voleb,  s občanskou veřejností nejen dlouhodobě manipuluje, ale zejména, a to ze všech i velice obtížně představitelných pozic, se význam elektronického způsobu volby zbytečně  politicky i ekonomicky nadhodnocuje.

   Bohužel na občany - voliče, kterým by mohlo jít o legitimní usnadnění a zpřístupnění celého volebního procesu a to pro všechny potřebné, se “dle efektu sněhové koule” umně nabalují manipulátoři moci kteří se snaží prostřednictvím, do budoucna nikdy ne zcela dokonalých, informačních a komunikačních technologií ohýbat politickou moc směrem k sobě. Nikoliv neoprávněně se domnívají, že elektronické volby jim, nejen s jejich četnými, nikoliv pouze technickými, nedostatky, mohou k vysněnému benefitu, plynoucímu z přílivu voličských hlasů, podvodným a současně obtížně prokazatelným způsobem napomoci.

    Domnívám se, že elektronický způsob volby by v ČR zaveden být nikdy neměl! Obrovská rizika, plynoucích z elektronické volby, jsou prokazatelně neúměrná některým eventuálním přínosům. Snad největším záporem by byl, alespoň dle mého názoru, odklon od naší ústavy. Ta totiž předpokládá jeden neopomenutelný princip, a tím je, že se „volby do PS PČR konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva“.[2]   

   S využitím elektronické cesty extrémně vzrůstá možnost volebního čachrování a kupčení s hlasy voličů, což jistě není v zájmu žádné funkční a stabilní demokracie založené na svobodných volbách. Kdo, v tomto ohledu, může zaručit, že například od sociálně či ekonomicky slabšího občana nezíská někdo jeho hlas za předem slíbenou finanční či jinou kompenzaci? Dokonce by tak mohlo teoreticky i stačit jednoduše přijít a odkoupit cizí přihlašovací údaje nutné k úspěšné realizaci elektronické volby.

     Jiné, a také navrhované, formy elektronického hlasování, například prostřednictvím SMS zpráv, digitální televize či telefonicky, jsou již jen další, a to poměrně bizarní, ilustrací pokleslé volební důstojnosti a také odrazem neutuchajících pokusů o erozi volební objektivity a již zmíněné, ústavně zaručené tajnosti voleb.

   Za jeden z mála realizovaných, a prý úspěšných, případů bývá udáván volební způsob v Estonsku, prováděný po internetu, který je tam pojímán jako alternativní paralela k tradičním volebním místnostem. Netradiční, ovšem ale také nebezpečná, je na něm možnost, že občan může svoji volbu i několikráte elektronicky změnit. Vždy ale platí jeho poslední rozhodnutí, přičemž hlasováním “do urny” se platnost předchozího elektronického odhlasování automaticky zruší.    

   Obecně ale lze konstatovat, že se neprokázalo, že by elektronická alternativa někde přilákala k volbám více občanů. Zkušenosti potom hovoří spíše o ústupu od ní. V potvrzujícím smyslu lze zmínit například prováděné velké sociologické výzkumy v Norsku a Švýcarsku. V Norsku, kde bylo šetření provedeno v několika oblastech s povoleným elektronickým hlasováním, za jinak stejných podmínek, tedy stejní kandidáti, stejná předvolební kampaň aj., došli k závěru, že volební účast vyšší nebyla. Ve Švýcarsku byla situace obdobná. Sociologický ústav AV ČR disponuje také výzkumem, který zjišťoval, zda se lidé chystají k volbám. Z jeho výsledků vyplývá, že když je o jednom člověku zjištěn fakt, že šel k volbám, je zde 90% pravděpodobnost, že ten, kdo s ním bydlí, šel volit také. Na druhé straně, pokud je zjištěno, že občan volit nešel, tak jeho partner šel volit jen v přibližně 15% případů. Proti hypotéze vyšší volební účasti při aplikaci elektronických voleb lze také argumentovat i dalšími výsledky výzkumu, které osvědčily, že volby platí za „společenskou událost“, při které mají lidé tendenci vyrazit spolu, nebo spolu zůstat doma. Z výsledků se dá i vyabstrahovat, že pokud by někdo odvolil přes internet a další člen domácnosti do té doby nad účastí váhal, usnadní mu to příklon k ignoraci voleb.[3]

     I přes fakt, že se elektronické volby neosvědčily hned v šesti evropských zemích, a to Nizozemsku, Francii, Irsku, Skotsku a Francii a Německu, připravovala česká vláda, ještě v roce 2012, „několikasetmilionový pilotní projekt.“ Neodradilo ji v tomto úsilí ani to, že v roce 2005 hrozilo, v již zmíněném Německu, že soud, kvůli elektronickému typu hlasování, dokonce zneplatní výsledky voleb do Spolkového sněmu, když označil použitou volební elektroniku za nedostatečně zabezpečenou proti manipulacím a neumožňující kontrolu správnosti voličem odevzdaného hlasu. Ve Franici došlo zase ke kuriózní situaci, kdy se některé volební hlasy ztratily, jiné se nepodařilo dešifrovat a samotný proces elektronického hlasování byl narušován technickými výpadky. Skepticky se však k elektronické volbě staví, v posledních letech,  i 11 států USA.[4]

  Navzdory negativním zkušenostem se nyní u nás opět začínají probouzet politické síly, které vidí v elektronických volbách svoji, snad již svoji poslední, šanci. Takto lze zmínit například TOP 09, která měla ve svém legislativním plánu předložit, a to v VIII. volebním období (2017 – 2021), příslušný zákon o elektronických volbách. Co nejrychlejší elektronizaci voleb však požadoval a požaduje i aktuální předseda vlády ČR Andrej Babiš, ale například také předseda KDU/ČSL Pavel Bělobrádek.

     Co se týče Programového prohlášení vlády České republiky, na volební období 2017 – 2021, tak v jeho obsahu nejsou elektronické volby, jako takové, výslovně zmíněny. Pouze v kapitole hovořící o hlavních strategických směrech vlády je v kapitole „Digitální Česko“ explicitně, ovšem ale také velice vágně uvedeno, že vláda bude usilovat o dostupnost vysokorychlostního internetu a to ve všech oblastech, a že bude usilovat o jednotné standardy a v maximální míře využívat sdílené služby. Dále by vláda ráda usilovala o centrální portál státu, kde si bude moci občan vyřídit vše, k čemu budou využívány služby Česká pošty, které internet nemají. Můžeme se tedy domnívat, že občan, který nebude moci využít v budoucnu elektronický způsob voleb z důvodu, že internetem nedisponuje, potom bude moci použít hardware na pobočce České pošty? Z textu vládního prohlášení to však jasné není, i když v závěru „kapitoly o elektronizaci a eGovernmentu“ se zcela jasně píše, že „ elektronizace musí být všude, kde je to možné (opět ale není jasno zda tedy i v rámci voleb), například při vyplňování daňových přiznání, v rámci elektronických receptů, elektronické dálniční  známky atd.[5]

     Poměrně odlišnou se jeví situace v souvislosti s eventuálním zavedením korespondenční volby. Tímto způsobem se již mj. volí ve 24 zemích Evropské unie, ale i v USA, Kanadě či například Austrálii. Akceptovatelným důvodem je především velká geografická rozloha těchto zemí a s tím úzce související potřeba urazit do volebních místností na příslušných zastupitelských úřadech značnou vzdálenost, a někdy i několikráte.  Na tento fakt poukazovali nejen zástupci českých menšin žijících v zahraničí, ale i studenti, vědci, sportovci, ale i další čeští občané, nacházející se v době konání voleb na území cizího státu. V současné době se musí zájemci o provedení volby nechat zapsat na zastupitelském úřadě do seznamu voličů, či si nechat z domovské obce zaslat volební průkaz, který se při hlasování ve volební místnosti odevzdává.[6]

     Aktuálně lze prokazatelně zaznamenávat zvýšený zájem českých občanů o korespondenční volbu ze zahraničí. Například ve státech Minnesota a Severní Karolína v USA vznikla v říjnu 2018 petice za podpoření novely příslušného volebního zákona při jeho projednávání v českém parlamentu. Tuto iniciativu podpořily četné krajanské dotace a české školy v zahraničí, např. Česká škola bez hranic nebo Česká škola Twin Cities aj.[7]

     Zmíněný návrh novely zákona, k jehož předkladatelům patří v Poslanecké sněmovně PČR zástupci TOP 09, KDU/ČSL, STAN, ODS a Pirátů[8], by zvýšil volební náklady o zcela „zanedbatelné“ dva miliony Kč a dle odhadů by se počet hlasujících mohl zvýšit o plnou polovinu, a to ve srovnání s volbami do PS PČR v roce 2017, kdy v zahraničí hlasovalo přibližně deset tisíc českých občanů z celkového počtu čtvrt milionu.[9]

     Zmíněný návrh, bohužel ku prospěchu věci nedopracovaný a ne zcela domyšlený, byl následně vrácen předkladatelům k dalšímu přepracování. K tomuto většinovému rozhodnutí „sněmovny“ přispěl i fakt, že mnozí odpůrci návrhu zákona z řad zákonodárného sboru argumentovali nepřipraveností, nebo i tím, že hlasování prostřednictvím pošty by mohlo vyhlášení výsledků dost zpožďovat a také by docházelo k vyššímu zatížení příslušné volební komise na zastupitelských úřadech, kterým by voliči své vyplněné volební lístky adresovali. Významná poslanecká výtka spočívala opět, stejně jako u voleb elektronických, i v eventuálním narušení ústavního principu tajnosti voleb.[10]

      Jak tedy alespoň částečně vyplývá z předchozího textu, za asi největší problém obou typů distanční volby je možno považovat zachování její tajnosti.

      Podle výzkumů provedených Evropskou komisí v roce 2004 možnost hlasování v nekontrolovaném prostředí existuje asi v 15 zemích EU, v devíti z nich je povolena možnost hlasování ze zahraničí, a pouhých šest ji umožňuje svých občanům i na svém území. Mezi členskými zeměmi EU panují ale v tomto ohledu výrazné rozdíly. Zatímco například v Německu došel tamní Spolkový ústavní soud k názoru, že korespondenční hlasování je v souladu se Základním zákonem, Ústavní soud v Rakousku shledal, že hlasování prostřednictvím pošty ze zahraničí je neslučitelné s principy osobního a tajného hlasování. Korespondenční volba je tak přípustná pouze na území Rakouska. Obdobně se vymezuje i „Kodex správných postupů“, který v roce 2003 přijala Benátská komise. Ta nedoporučila široké užívání korespondenčního hlasování, který v sobě údajně přináší například zvýšené riziko „rodinného hlasování“, nebo i riziko „kupování hlasů“. Zavedením korespondenční volby by mohlo umožnit vyplnění volebního lístku před třetí osobou a rovnou jej i odeslat, případně přeprodat, tedy nemožnost skutečně hlasovat dle svého skutečného přesvědčení.[11]

     Již zmíněnou výtku k narušení ústavního principu tajnosti volby jsem při projednávání novelizace příslušného volebního zákona v poslanecké sněmovně vznesl osobně, přičemž jsem se v tomto ohledu opíral nejen o bohaté zahraniční zkušenosti, ale i o rozhodnutí některých zahraničních soudů.

      Po vrácení návrhu předkladatelům k dalšímu přepracování jsem si nechal ještě zpracovat kontrolní stanovisko servisní organizace PS PČR, kterým je Parlamentní institut. Je nutno podotknout, že se jedná pouze o jeden z mnoha právních názorů, a že s odůvodňujícím komentářem této instituce nesouhlasím. Pro konkretizaci lze uvést, že Parlamentní institut, stanovisko konkrétně zpracoval Štěpán Pecháček, ve svém výkladu mj. uvádí, „že úprava korespondeční volby, na rozdíl od klasického fyzického hlasování spjatého s místem a časem, musí specifickým způsobem zajistit především idetifikaci voliče a voliči zaručit, že jeho hlas nebude možné ztotožnit se způsobem volby“.  Ano, tento stav se dá poměrně jednoduše navodit, a to na rozdíl od situace, kdy by „tajnost hlasování měla být zaručena samostatnou obálkou, ve které bude zalepený hlasovací lístek a tato obálka bude nadepsána slovy Korespondenční volba“. Nedokáži si představit, jak v tomto případě by bylo možno ohlídat, aby volič nevyplnil hlasovací lístek podle přání vedle stojící osoby (na rozdíl od ústavou zaručeného tajného hlasování ve volební místnosti), nebo aby tato třetí osoba volební lístek dokonce neodeslala na zastupitelský úřad za něj. I přes tuto zjevnou disproporci se v konečném stanovisku Parlamentního institutu uvádí, že „schválením právní úpravy o korespondenční volbě nedojde k porušení tajnosti hlasování a k narušení objektivního obsahu volebního procesu“.[12]

      Závěrem tohoto příspěvku mohu konstatovat, že osobně nejsem z dostupných odborných informací, zcela přesvědčen, že korespondenční hlasování ze zahraničí je možno prozatím navrhovaným a prosazovaným způsobem úspěšně, a to bez porušení ústavního principu „tajnosti volby“, do právního rámce ČR  implementovat.

      Co se týče volby korespondenční, realizované na území ČR, a také navrhovaného elektronického způsobu volby, ať již ze zahraničí nebo i v tuzemsku, rozhodně bych je nedoporučoval. Domnívám se, že jsou nejen v rozporu s platnou českou ústavou, ale dokonce i nadbytečné. U zavedení elektronického způsobu se dá již hovořit dokonce o výrazném nebezpečí a možnosti faktického narušení procesu demokratických voleb v ČR.

[1] Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vnitro-otestuje-elektronicke-volby.A121114_122901_domaci_hv. Dne: 22. 2. 2019

[2] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 18 (1).

[3] Dostupno z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/mene-vzdelane-zajimaji-volby-stale-mene-u-pruzkumu-lide-lzou/r~f9f1438a22e411e8b8310cc47ab5f122/.  Dne: 24. 2. 2019

[4] Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vnitro-otestuje-elektronicke-volby.A121114_122901_domaci_hv. Dne: 22. 2. 2019

[5] Programové prohlášení vlády České republiky. Praha: 2018, str. 2.

[6] Dostupno z: http://www.rozhlas.cz/krajane/clanky/_zprava/korespondencni-volba-poslancu-ci-prezidenta-zatim-zavedena-nebude--1805423. Dne: 22. 2. 2019

[7] Soukromá korespondence autora příspěvku s Mgr. Jitkou Sebek, ředitelkou České a slovenské školy Twin Cities v USA, říjen 2018.

[8] Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[9] Dostupno z: http://www.rozhlas.cz/krajane/clanky/_zprava/korespondencni-volba-poslancu-ci-prezidenta-zatim-zavedena-nebude--1805423. Dne: 22. 2. 2019

[10] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 18 (1).

[11] Antoš, M. Tajné hlasování za plentou jako záruka svobodných voleb versus distanční hlasování. In: Časopis pro právní vědu a praxi, ročník 15, č. 2, 2007, str. 180 – 181. Dostupno: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/7178/6547. Dne: 23. 2. 2019

[12] Pecháček, Š. Tajné hlasování a úprava korespondenční volby podle sněmovního tisku č. 217, VIII. PS. Praha: Poslanecká sněmovna PČR, Parlamentní institut, 2018.