O horní komoře českého parlamentu se rozhodně nedá říci, že je mezi českými voliči populární. Při posledních volbách, před necelými dvěma roky, odevzdalo hlas některému z navržených kandidátů dohromady necelých sedmnáct procent oprávněných voličů. Aktuálnímu předsedovi Senátu, Miloši Vystrčilovi z ODS, obecně známému spíše pod přezdívkou “Taiwanec”, dokonce stačilo před šesti lety ke zvolení o něco málo více než osm tisíc hlasů. Do Senátu ale již pronikly i osoby, které neposbíraly dokonce ani celé čtyři tisícovky hlasů. Potvrdily se tak obavy, že tedy zde mohou potenciálně zasedat, ve funkci našich zákonodárců a ústavních činitelů, rozličné a často velice kontroverzní figury s minimální občanskou legitimizací vzešlou z demokratických vole. A to na dlouhých šest let a bez jakékoliv možnosti rozpuštění své komory. Absolutní rekord drží v tomto ohledu kandidátka Strany zelených Ivana Cabrnochová, které k zisku senátního mandátu stačilo pouhých 3664 hlasů.

Můžeme se tedy odůvodněně zamýšlet nad tím, zda má vůbec tato velice drahá instituce, deklarující se jako “pojistka ústavy”, morální právo být do budoucna stále ještě akceptována jako nedílná součást českého politického a ústavního systému. Vždyť i prezident Miloš Zeman by, dle vlastních slov, “nechal Senát raději vyhladovět”, a bývalý předseda vlády Andrej Babiš jej pokládá za “nepotřebný, drahý, a proto hodný zrušení”. Jenže, prosím, nemylme se! Pravomoci instituce dané ústavou, orgánu, jehož předseda je po prezidentu republiky druhým nejvyšším ústavním činitelem, se jeví sice jako nepříliš nápadné, ale ve skutečnosti jsou obrovské! Opomineme-li právo Senátu předkládat vlastní návrhy zákonů, posuzovat právní normy schválené poslaneckou sněmovnou, mohou jeho členové také podávat k Ústavnímu soudu žalobu na prezidenta pro velezradu, nebo společně s poslanci přijmout usnesení, že hlava státu nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad. Zcela zásadní je i právo, že Senát nemůže být sněmovnou přehlasován v případě ústavního zákona, volebních zákonů a některých mezinárodních smluv, tzn., že je v těchto případech jakýmsi suverénem či hegemonem. Znovu musím zopakovat a podtrhnout, že takto zásadně rozhodovat o chodu naší země mohou nyní i osoby s minimální společenskou podporou ve volbách.

A tak zcela paradoxně, přestože bývá Senát i jakýmsi pomyslným odkladištěm vysloužilých či zasloužilých politiků, podnikatelů, jejich blízkých a kamarádů, není možné jeho existenci, byť by se to mohlo zdát jakkoliv racionálním přístupem, ignorovat. 

Další volby do horní komory se letos opět kvapem blíží, a proto tedy nepropásněme možnost složení jedné z jejích třetin, právě tím svým hlasem, ovlivnit. V opačném případě dáme znovu šanci těm, kteří v Senátu již jasně a dlouhodobě dokazují, že vlastně nic jiného, kromě politického politikaření a “mlácení prázdné slámy”, nedokáží! Jestli má být Senát do budoucna skutečně respektovanou institucí, je třeba jeho složení radikálně obměnit a vrátit mu tak i důvěru občanů, kteří ho zcela ignorují, a to nikoliv pouze ve volbách!