Koho stále pálí plzeňská teplárna?

PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

KSČM
Plzeňský kraj
krajský zastupitel

Po dlouhá léta přináší Plzeňská teplárenská a.s., která je ve stoprocentním vlastnictví města Plzně, do jeho pokladny pravidelně stamilionové zisky. Efektivní a velice lukrativní společnost je jednou z posledních součástí strategického a ještě nedávno relativně velice rozsáhlého, majetku regionální metropole. V posledních měsících však stále častěji probleskují informace, že by již ani tento stav nemusel trvat dlouho. Údajně chybí laciné uhlí, které v dnešních podmínkách může dodat jen silný strategický partner. Ten však prý bude k dodávkám svolný pouze za předpokladu, že do podniku vstoupí, a to pokud možno, většinovým majetkovým podílem. Rada města, tvořená volenými zástupci ODS a ČSSD, na svém mimořádném zasedání před několika týdny již jednomyslně schválila rozhodnutí, že budou osloveny společnosti nabízející uhlí s tím, zda-li mají zájem do teplárny takto majetkově vstoupit. Magistrát samotný však podle periodického tisku o tomto jednání vůbec neinformoval. Nenechme se ale mýlit, úvodní podezřelé "tanečky" kolem teplárny bylo možno registrovat již v roce 2009, kdy se na luxusní dovolené pro politiky v toskánském Argentáriu hřáli nejen Mirek Topolánek s Jiřím Pospíšilem, tehdejší premiér s ministrem spravedlnosti, ale též plzeňský podnikatelel, předseda představenstva plzeňské teplárny Roman Jurečko, jenž je mimo jiné členem i Výkonné rady ODS. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby rekreaci nezajišťoval zástupce firmy J & T miliardáře Daniela Křetínského, která o městskou firmu a zejména její zisky měla a s velkou pravděpodobností stále má, enormní zájem. Jakýmsi postupným krokem k prodeji teplárny je v této souvislosti také tiskem a veřejností opomíjená příprava privatizace firmy Plzeňské služby, která patří do teplárenského majetkového portfolia. Soběstačná a zisková firma, podílející se mj. na agendě rozúčtovávání tepla pro domácnosti, která měla promlouvat i do odpadového hospodářství města, bude prodána nejspíše proto, že po privatizaci celé teplárny by se zde nový majitel s nejvyšší pravděpodobností zbavil všech městských manažerů, a to bez náhrady. Samotná mateřská Plzeňská teplárenská, jejíž současná hodnota byla odborníky vyčíslena na 4 mld. korun, kromě možnosti nesmyslné privatizace, kterou bych osobně považoval v podmínkách města za největší „polistopadový privatizační tunel“ a další krok v ožebračení občanů města, má však ještě „dopředu úmyslně podceňovanou“ možnost nákupu dražšího uhlí od společností Czech Coal a Sokolovské uhelné. Ve druhém případě brání realizaci nákupu uhlí prý nejistá vyhlídka do budoucnosti, což však mohou být pouze výmluvy protagonistů prodeje. S vytrvale prezentovaným faktem, že by možná dočasně klesly odvody dividend do městské pokladny kvůli dražšímu uhlí se lze logicky vypořádat daleko lépe než se smířit stavem, kdy rada města prostřednictvím svých a spřátelených zastupitelů zrealizuje prodej. Plzeňské „rodinné stříbro“ bude vyrváno ze souboru již tak zplundrovaného majetku města, získané peníze se, jak je běžné, rychle rozkutálí do zbytných megalomanských projektů a Plzeň v průběhu několika let nebude mít na cenu tepla pro své občany prakticky žádný vliv, přičemž nový majitel její výši začne neúnosně šroubovat. Považme tedy společně, co je pro město a jeho občany výhodnější.