Mnohaleté politické tahanice o zákonnou možnost korespondenční volby pro české státní občany žijící v zahraničí jsou viditelnou ilustrací toho, jak je toto téma  kontroverzní a pro mnohé již z principu neakceptovatelné. Ani já s touto zamýšlenou alternativou nesouhlasím a pokusím se objasnit z jakých důvodů.

Již samotný předpoklad, že by kdokoliv z ciziny mohl ovlivňovat strategický chod a správu naší země, aniž by následně mohl být jakkoliv konfrontován s důsledky své volby, považuji za zcela nešťastný, nejen morálně, ale dokonce i právně vyloučený! Současně ale respektuji fakt, že již i dnes existuje možnost volit na zastupitelském úřadě v případě, že kdokoliv s českým občanstvím má tuto potřebu. Jenže takovýchto osob není mnoho a některé politické subjekty, které by velice rády implantovaly nepůvodní, nenárodní a nesourodé vzorce do správy naší země, pociťují deficit právě tohoto typu voličských hlasů. A dělají si v tomto smyslu velice čitelný zálusk na přízeň až na půlmilionu nových voličů. Nic jiného v tom prostě nehledejme!

Někteří ústavní právníci, např. Zdeněk Koudelka, tvrdí a já s ním souhlasím, že by byl, v případě uzákonění korespondenční volby z ciziny a realizace stavu, kdy by nám někdo volil poslance nebo prezidenta ze zahraničí, porušen jeden ze základních demokratických principů. A to ten, jenž je založený na ústavou daném předpokladu, že občané si volí ty, kteří o nich následně rozhodují. Je to logické, neboť ani my, kteří trvale žijeme v ČR, nemůžeme volit do zastupitelstev obcí či krajů  libovolně v případě, když se v den voleb nacházíme mimo svoji obec či region. A je to ze stejného důvodu, abychom nemohli ovlivňovat složení toho konkrétního zastupitelstva, jehož rozhodnutím nebudeme následně podléhat. Jiný ústavní právník, Jan Kudrna, toto fakticky potvrzuje a tvrdí, že o dění ve státě má rozhodovat ten, který v něm žije a dokonce nesouhlasí ani s možností volit na velvyslanectvích v zahraničí.

Opusťme ale nyní polemiku o tom, zda je dobré, že mohou naši občané hlasovat ze zahraničí či nikoliv a zaměřme se na další, zcela nezbytný požadavek skutečně demokratické volby a tím je její “tajnost”. Zatímco se zde, stejně jako na české ambasádě v cizině, musí volič odebrat za plentu a tam upravit svůj volební lístek, za dohledu volební komise, při zasílání voličského hlasu dopisem nelze spolehlivě garantovat, že do obálky vložil svůj hlas oprávněný volič, že za něj neodhlasoval někdo jiný, nebo že jeho volba nebyla uskutečněna např. pod pohrůžkou násilí nebo za jakoukoliv odměnu. Je tedy zcela jasné, že pokud se volební akt dostane, v jakékoliv své verzi, mimo volební místnost, svobodná vůle jednotlivce může být z rozličných důvodů zásadně omezena, stejně jako její obligatorní tajnost.

Uvedl jsem jen několik argumentů proti zavedení korespondenční volby, přirozeně jich lze zmínit mnohem více, ale osobně jsem si poměrně jist, že tyto zcela postačují k tomu, aby k zavedení hlasování prostřednictvím dopisních obálek nedošlo. V některých zemích, kde již byla korespondenční volba bohužel zavedena, se nevyhnuli významným problémům, či minimálně silnému podezření z podvodů a manipulace s hlasy voličů. Ať se již jednalo o Spojené státy, nebo například o našeho jižního souseda Rakousko, kde bylo před šesti lety, kvůli problémům s obálkami, které se při přepravě rozlepily, soudně anulováno druhé kolo prezidentské volby.