Před devíti lety se prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, na závěr svého nepříliš úspěšného mandátu, alespoň částečně “proslavil”. Vyznamenal totiž prohitlerovsky a ultranacionalisticky orientovaného Stepana Andrijoviče Bandery, a to prý “za obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát”, nejvyšším vyznamenáním země “Hrdina Ukrajiny”. Postavil se tak tehdy po bok českého premiéra Topolánka, který obdobně ocenil jiné vrahy, teroristickou skupinu bratrů Mašinů byť jen jakousi jeho bezcennou medailovou tretkou.
    Samotný Bandera byl již v roce 1934 odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Z vězení byl propuštěn až v roce 1939 Němci. Aktivně řídil ze zahraničí Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která měla podle ruské tiskové agentury ITAR-TASS na svědomí více než 150 tisíc mrtvých Čechů, volyňských Židů a zejména Poláků brutálně vyháněných z Ukrajiny. Usmrceno bylo i mnoho tisíc samotných Ukrajinců, kteří odmítli do povstalecké armády vstoupit. Po obrácení fronty se stala hlavním nepřítelem Banderova uskupení Rudá armáda. Dnešní Hrdina Ukrajiny se v roce 1941 několikráte sešel s admirálem Canarisem, jehož podporu získal a z tohoto plodného spojení vznikly dva speciální prapory - “Nachtigal a Roland”. Pro zajímavost, jen v dubnu 1941 provedli “banderovci” 65 atentátů na sovětské představitele, připravovali skladiště zbraní, tiskli letáky a intenzivně pracovali pro německou rozvědku. Vražedná komanda zabíjela lidi za své ideály na různých územích a to až do počátku padesátých let 20. století. Po válce žil Bandera beztrestně a spokojeně v pohodlném mnichovském azylu, odkud se podílel na další politické činnosti. Tam byl před 50 lety tak, jak to on praktikoval sám, zavražděn ruským agentem Bogdanem Stašinským, který později přeběhl na Západ. 

    Protagonista tzv. oranžové revoluce na Ukrajině Juščenko svým krokem nepochybně přispěl ke  zhoršení vztahů s Polskem a se Slovenskem, vztahy Ukrajiny a Ruska byly, již před tímto nesmyslným krokem, i díky jeho prezidentování na bodu mrazu. Současný ukrajinský prezident Petro Porošenko nyní na něj bohužel navázal, když podepsal zákon, který z “válečných hrdlořezů”  činí “válečné veterány” s právem na rozličné výhody. 

  Z úhlu našeho pohledu je zcela prokazatelné, a to v důsledku vražd a sabotáží na československém území, že Bandera byl obyčejný terorista a zločinec. Současně je politickým neštěstím naší země, že člověk, který usiluje o místopředsednický post u socialistů, sedící v křesle ministra zahraničí, toto nechápe a trapně “strká hlavu do písku”. Systematické vraždění nesourodého obyvatelstva, které se nevyhýbalo ani malým dětem a kojencům, prováděné pod mustrem “Němce do Berlína, Rusy na východ, Poláky na západ, Židy na hák”, mu prostě asi není dostatečným argumentem k odsudku. Ministr Petříček se  svojí laxností k hodnocení nevyvratilných faktů a nezbytnému odsouzení vrahů, tak bohužel řadí i mezi těch pár historických ignorantů, kteří ještě stále oslavují zločince obdobné, již mnou zmíněné členy “komanda Mašínových”.

Jiří Valenta, poslanec KSČM, místopředseda Výboru pro evropské záležitosti PS PČR