Před třiapadesáti lety otřásla celým Československem šokující zpráva o činu tehdy dvacetiletého studenta Filozofické fakulty Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. Brzy se ukázalo, že motivací Palachova jednání bylo vyjádření nesouhlasu se srpnovou okupací a snaha znovu probudit československou společnost. Kromě toho také Palach velice konkrétně požadoval zrušení cenzury a zastavení šíření kolaborantského tisku ze strany okupačních vojsk.

Při vzpomínce na Palachův čin mi vždy běhá mráz po zádech. Nepřísluší mi právo hodnotit způsob, jakým dal on a později další jím inspirovaní lidé, svůj protest najevo. Myslím ale na utrpení, kterým prošli. Na rodiny těchto mladých lidí a na bolest, kterou musely při ztrátě svých dětí, sourozenců a blízkých prožívat. A na to, jak hrozně vysokou cenu Jan Palach a další lidé zaplatili.

Tři dny po událostech na Václavském náměstí Jan Palach v nemocnici zemřel. Nezemřelo však poselství, které chtěl světu předat. Vzkaz všem ostatním, že boj proti bezpráví nesmí být jen otřepanou frází, kterou člověk odloží, když se to zrovna nehodí. Že je statečné být slyšet i ve chvílích, kdy ostatní mlčí.

Proto je důležité na smrt Jana Palacha a dalších nezapomenout. A zároveň neustupovat ve chvílích, kdy se někdo snaží omezovat svobodu nás nebo lidí v našem okolí. Neuhýbat před pomocí slabším a nezavírat oči před problémy jiných, a to jak v naší zemi, tak za jejími hranicemi. Uvědomit si, že je třeba žít a jednat tak, aby ono probuzení a uvědomění si hodnoty svobody bylo trvalé a živé a nikdo nikdy již nemusel toto v nás podobným bolestným činem oživovat.

To je pro mě osobně poselství, které nám svým činem Jan Palach a další zanechali.

Ivan Bartoš