A to „jak v reakci na masové přistěhovalectví či teroristické útoky islámských fundamentalistů“. Tak „na bezmoc celých sociálních skupin tváří v tvář různým dopadům globalizace. Množí se politické strany a hnutí, které z ´tekutého hněvu´ čerpají. A v některých zemích našeho regionu dokonce strany odmítající jinakost a liberální demokracii většinově vládnou.“

Tím ovšem slibné doznání končí. Střídá je nejapná urážka: „Celý jeden proud západního racionalismu se dokonce vydal k ´vědecké´ a ideologické obhajobě kolektivní nenávisti. Marxistická vize beztřídní společnosti byla rámována argumentací, v níž byla třídní nenávist jen logickým vyústěním ´vědeckého´ pojetí dějin. Nacismus byl pak založen na ´vědecky´ podložené rasové nenávisti. Jisté společenské třídy i jisté rasy musely být prostě zničeny proto, že stály v cestě ´objektivním´ zákonitostem.“

Fanatismus „árijské rasy“ popřel vše, o čem je „racionalismus“. Stavět ho naroveň s Marxem je na štíru s vědou i slušným vychováním. Pehe švindluje i na téma „kolektivní nenávisti“, bující dnes. S oporou v Havlově proslovu na konferenci „Anatomie nenávisti“. Tomu se smrskla na „hluboce nepatřičný pocit ukřivdění“. Na „totální sebepřecenění“. Bylo to v Oslo. Už v polovině roku 1990. Kouzlo nechtěného dávalo galakoncert. Nenávist k socialismu pudila hlavně budižkničemy. Své „totální sebepřecenění“ právě předváděli i z ministerských postů. Havel však okřikoval milióny, jimž doba právě začala křivdit doopravdy. Aby si, ať už jim vezme práci či třeba i střechu nad hlavou, zakázali hlavně „hluboce nepatřičný pocit ukřivdění“.    

Jinak, než jak to líčí Pehe, je to i s „kolektivní nenávisti“, „třídní“ jako řemen. Rekordy v ní láme právě svět, jemuž upsali duší Havel i jeho  poradce. Na špinavou práci si neváhal najmout i Hitlera. „Kolektivně“ a po obou březích „velké louže“. V naději, že „židobolševismus“ vyhladí, mu roky trpěl i rasovou genocidu (a její „vědu“). Bylo snad 69 jaderných pum, plánovaných jen pro Prahu už v polovině 50. let, nadílkou lásky k bližnímu? Že půl miliónu iráckých dětí, zahubených už „sankcemi“ před americkou agresí, „stálo za to“, řekla natvrdo Madeleine Albrightová. Právě tu nám však „pravdoláska“ pašovala i za hlavu státu.

„Tekutý hněv“ roste z velké křivdy. Bouří se proti lumpárnám kapitalismu. Právě jejich „anatomie“ je však tím, co mu většinou uniká. Tím větší je šancí i rizikem. Tou první, pokud mu promluví z duše radikální a přitom civilizovaná opozice. A odhalí mu žábu na prameni. Jinak se totiž „železné koště“, po němž ten vztek bez konzistence prahne, obrátí proti nepravým viníkům. Je to znovu závod s časem. Tentokrát už ho prohrát nesmíme.