Patřil už k odvážlivcům, kteří vytáhli na světlo denní dirty trick CIA, tradovaný jako Irangate (tedy zákulisní financování contras, vraždících v 80. letech v sandinovské Nikaragui). Ty reportáže tiskly Associated Press a Newsweek. Je i autorem knižní trilogie Rodina Bushů (Bush Family). V reálu je to pozoruhodné panorama od Jeffersona a Madisona až po Obamu - včetně dílu nazvaného Ukradená americká legenda (America´s Stolen Narrative).
Hledá-li ve fašismu „romantiku“ i Washington Post – píše Parry teď - „apologie ukrajinského pučistického režimu už odhodila všechny skrupule“. Slzičky dojetí nad nacistickým neviňátkem, kanoucí z titulní strany prominentního deníku, přitom rámují reportáž o pravém opaku neposkvrněného panenství.
Anthony Faiola se v ní dělí o dojmy, které nasbíral u praporu „Národní gardy“, zvaného „Azov“. Tedy faktické „privátní armády“ Ihora Kolomojského, jednoho z „Top Ten“ ukrajinských oligarchů, od únorového převratu i gubernátora Dněpropetrovské oblasti - a podle řady zdrojů i toho, kdo by rád vystrnadil Porošenka a hlavou státu se stal sám.
Faiola se rozplývá nad „bitvami zjizvenými vlastenci“. Nad jejich taktikou „gerilové války“, hýřící „sabotáží a cílenými atentáty“. A výslovně i nad tím, že pokud se Kyjev s doněckou domobranou dohodne - na trvalém klidu zbraní i modu vivendi - „paramilitární válečníci mohou proruské terče napadat podle vlastního uvážení a obrátit se dokonce i proti vládě“.Washington Post to servíruje „konfrontačně ve stylu studené války s Ruskem“. Z „praporů dobrovolníků“ dělá „nefalšované hrdiny velkého mravního dramatu“. „Nepodplatitelné bojovníky za svobodu“, plné „zloby vůči Porošenkovi a jiným politikům, uvelebeným na hony od frontové linie“.
A to právě v reportáži, kde stojí i následující odstavce: „Jeden rekrut si stěnu nad postelí odzdobil hákovým křížem. Podle velitele roty, říká si Kirt a přišel z hotelového byznysu, to s ideologií nemá nic společného. Primárním cílem jednotky je podle něj obrana země před ruskou agresí. Pro dobrovolníky – v řadě případů jim není ještě ani dvacet – jsou symboly a extremistický slovník jen součástí svérázné ´romantiky´.“
Parry ji konfrontuje materiály řady jiných médií (a nabízí je v plném znění přímým „proklikem“). Například reportáží londýnského listu The Telegraph konstatující, že „prapory typu Donbas, Dnipro a Azov jsou sice formálně pod velením ministerstva vnitra“, „jejich financování je však obskurní, výcvik neadekvátní a alarmující je i jejich ideologie. Příslušníci ´Azova´ mají na svém praporu ´vlčí hák´“ (od hákového kříže je téměř k nerozeznání). „Nadřazenost bílé rasy a antisemitismus hlásají bez všech skrupulí“. Když s nimi reportér zapředl debatu, ukázalo se, že „mnozí z nich o existenci holokaustu pochybují, netají se obdivem k Adolfu Hitlerovi a k tomu, že jsou nacisty, se skutečně přiznávají“.
„Andrej Biletsky, velitel ´Azova´“ – cituje autor The Telegraph doslova – „je i šéfem extremistické ukrajinské skupiny, zvané Sociálně-národní shromáždění“. Britský deník uvádí i jeho následující citát: „Historickým posláním našeho národa je vést bílou rasu světa v konečném křížovém tažení za její přežití. Křížové tažení proti podlidem, vedeným Semity.“
„The Telegraph se, je-li jim extremistická ideologie některých milicí známa, dotázal i ukrajinských úřadů v Kyjevě, ty však trvaly na tom, že prioritou všech priorit je disponovat ozbrojenými silami, co možná motivovanými bojovat.“
Parry drtí idylku nevinné „romantiky“ i z jiných autentických zdrojů. Například reportáží německé televize ZDF, komentovanou vzápětí i americkou NBC News takto: „Minulé pondělí večer konfrontovaly Němce obrazy z temné minulosti jejich vlastní země.“ To „když německá veřejnoprávní televize ZDF odvysílala video ukrajinských vojáků s nacistickými symboly na přilbách“.
Reportáž pro ZDF točil Oysten Bogen z norské privátní TV2. Na kameru NBC News k tomu dodal: „Pár minut před natáčením jsem se mluvčího ´Azova´ ptal, zda se v praporu vyskytují fašistické vlivy. Odpověděl zněla: ´V žádném případě. My jsme čistě jen ukrajinští nacionalisté.´“
Hned o dvou příznačných detailech – v reportáží z bojů o Doněck - referovaly i The New York Times: „Kyjevské úřady tvrdí, že armáda a milice své akce navzájem koordinují, avšak milicemi, v nichž je na 7.000 válečníků, cloumá hněv a leckdy se vymykají kontrole. Jedné z nich, známé jako ´Azov´, co obsadila vesnici Marinka, vlaje na zástavě symbol připomínající hákový kříž.“ A zatímco „regulérní armáda bombarduje pozice separatistů na dálku,“ „chaotické, násilné výpady přímo do města podniká půl tuctu paravojenských skupin“.
U „americké vlády a médií vyvolala ´protiteroristická operace´ aplaus“. Přestože šlo o „brutální operace neonacistických a dalších krajně pravicových praporů přímo v ulicích“. Právě „neonacistické bandy obsadily vládní budovy“ už v únoru, kdy „Janukovyč přistoupil na vypsání předčasných voleb a odvolal policii (na žádost činitelů Spojených států)“. „Lídr neonacistů Andrej Parubij, velitel ´sebeobrany Majdanu´, byl už tehdy povýšen za šéfa Rady národní bezpečnosti.“ Právě on z této pozice „krátce nato oznámil, že majdanské milice budou začleněny do Národní gardy a vyslány na východní Ukrajinu do útoku proti povstalcům z řad etnických Rusů, kteří se státnímu převratu odmítli podvolit.“
„Poprvé od Druhé světové války vyslala vláda na evropské obyvatelstvo nacistická přepadová komanda – a kyjevští hodnostáři věděli velice přesně, co dělají.“
Ta „neonacistická komanda napadla ukrajinská města, v nichž nacistická SS a její ukrajinští poskoci, haličská SS, před sedmdesáti masakrovali Poláky, Židy a Rusy“.
Tentokrát ovšem na povel „vlády
se Spojenými státy za zády“.
