Dění na Ukrajině – a nos, který do něj jeho vláda – však škvaří ve vlastní šťávě i tak uleželá konzerva:
„Na východní Ukrajině spustila armáda minulý týden palbu do vlastních občanů. Zabila jich zřejmě desítky.“ Vláda Spojených států, jež „nasazení vojenské síly proti vlastnímu obyvatelstvu jinak odsuzuje“ - „zvlášť jde-li o neozbrojené protesty“ – však „udělala viníka z obětí“.
Na „20 účastníků neozbrojených protestů bylo zavražděno svátečního 9. května“. Mluvčí státního departmentu však odsoudila „výbuch násilí, jež mají na svědomí proruští separatisté“.
„Proč vlastně ti lidé z východní Ukrajiny protestují? Protože vládu, dosazenou vzpourou za podpory Spojených států, nemají za legitimní.“ A moc „prezidenta a premiéra, kteří neprošli volbami, tak prostě odmítají uznat“.
Spojené státy to vydávají za „Ruskem sponzorovanou destabilizaci“. Je „však tak těžké pochopit, že lidem na Ukrajině změna režimu, do níž jsou zapleteny USA a EU, už leze krkem? Hrnuli bychom se snad do podpory nikým nezvolené vlády, kterou by ve Washingtonu dosadila Čína nebo Írán?“
Spojené státy „poskytly silám, jež počátkem roku svrhli ukrajinskou vládu, masívní pomoc“. Tehdejší „ukrajinskou vládu varovaly, že proti lidem v ulicích podniknout nic nesmí, ani když se uchýlili k násilí a okupaci vládních budov“.
Teď, kdy „jsou tehdejší protestující u moci“, má Amerika „na protesty úplně jiný metr. Krvavé potlačení protestů na východě má její plnou podporu.“ Řeční i jedná „přesně opačně než v únoru. Má snad za to, že svět to pokrytectví neprokoukne?“
„Lidé, žijící na východní Ukrajině, mají k Rusku blíž, než k USA a EU, po dlouhé roky. Tato část Ukrajiny byla ve skutečnosti součástí Ruska.“ Referenda verifikující, zda „autonomie na kyjevské vládě se Spojenými za zády odpovídá vůli populace“, „avizovali představitelé východu hned po únorové změně režimu“.
Washington se však „zrušení referenda o autonomii dožadoval od ruského prezidenta Putina“. Ten se na východ Ukrajiny skutečně obrátil s výzvou, aby „připravovaná referenda odložil“. A „třebaže tak žádosti Spojených států vyhověl“, státní department vyhlásil pro případ, že „referenda proběhnou, další sankce proti Rusku. Dává to vůbec jaký smysl?“
I zakladatel Tea Party ví, že „skutečně prvořadá otázka“ zní jinak: „Proč vůbec Spojené státy strkají do Ukrajiny nos?“ V situaci, kdy „jsme na mizině“. A „nejsme s to uvést do pořádku ani svou vlastní ekonomiku“.
„Chceme snad přesto vzít odpovědnost i za Ukrajinu? Záleží opravdu na tom, koho si Ukrajinci zvolí? Je snad to, zda se Ukrajina rozhodne pro větší regionální autonomii a slabší ústřední vládu, otázkou národní bezpečnosti, stojící za riziko jaderné války s Ruskem? Nebyl snad právě to koncept, jenž přivedl na svět samy Spojené státy?“
„Nadutost“, s jakou se Washington „pasuje na ředitele zeměkoule“, má za vážné riziko i konzervativní guru. Logickou otázku staví bez všech skrupulí: „Nežene nás do nové velké války v Evropě?“
Sám to vidí kategoricky: „Já říkám, že kvůli Ukrajině bychom do žádné války jít neměli!“
Ron Paul je ikonou těžkotonážní pravice. V Praze je od něj napravo i „levice“, zfetovaná vůní prebend.
