Loni 16. ledna ho krátce poté, co usnul po noční směně, „probudil zvláštní zvuk“. Pak „jsem uslyšel kroky a hlasy nejméně dvou osob, které se pohybovaly v předsíni mého bytu“ (a „pokoušely se násilím dostat do mého pokoje“). Nato i „zvuk připomínající nabíjení dlouhé zbraně“. Sám proto - v „panickém strachu o život“ – „vytáhl legálně drženou zbraň“ („browning 6,35 starý 70 let“) a „rozhodl se pro varovný výstřel“. Pálil „přes dveře pokoje“. A podle vlastních slov i jiným směrem, než odkud slyšel vetřelce do svého soukromí.
Byli to exekutoři. To ovšem zjistil až z papíru, přilepeného na vchodových dveřích. Krátce nato ho zatkla policie. Státní zástupce ho obžaloval z „vraždy ve stadiu pokusu“. Soud mu vyměřil 12 let natvrdo. „Společnost si patrně oddechla…Jsem prostě hrozba, kterou je třeba zavřít, až zčerná. Přitom se nikomu nic nestalo a úmyslně jsem nikoho neohrozil.“
Jaroslav Janota – těsně před skokem ze 7. patra – nastoluje i širší témata: „Stav justice je opravdu tristní. Možná právě to je i důvodem, že se tento stát vzdaluje civilizovaným, demokratickým a právním státům.“ Za „loňský rok, kdy jsem čelil obvinění“, „jsem pracoval a byl užitečný“. Ze „250 tisíc superhrubého“ byl „odvod na zdravotním pojištění asi 30 tisíc, na sociálním skoro 50 tisíc, na dani z příjmu asi 16 tisíc korun“. Z „čistých asi 160 tisíc korun jsem na splácení dluhů použil asi 50 tisíc. Nyní mne čeká nejméně 8 let ve věznici s ostrahou (po dvou třetinách trestu můžu být propuštěn)“. „Daňové poplatníky to vyjde nejméně na 4 milióny korun.“ Přitom „stačilo změnit obvinění z plánovaného úmyslného činu vraždy ve stadiu pokusu na zabití ve stadiu pokusu“.
A „udělit trest na spodní hranici. Tedy vězení na tři roky.“ S „podmíněným odkladem dejme tomu na pět let“, za nichž „bych daňové poplatníky nestál ani korunu“ – a ještě „odvedl do státní pokladny asi 150 tisíc korun na zdravotním pojištění, asi 250 tisíc korun na sociálním pojištění, asi 80 tisíc na dani z příjmu a svým věřitelům bych zaplatil asi 250 tisíc korun“. Verdiktem soudu jsou však „de facto trestáni všichni daňoví poplatníci“. „Společenská nebezpečnost“ toho, zač padl, „přitom byla naprosto zanedbatelná. Zejména ve srovnání se skutečně násilnými trestnými činy, které mají za následek zranění či dokonce smrt jiných osob.“
Citujme doslova i z posledních řádků: „Samozřejmě jako rozpočtově odpovědný občan vím, jak se legálně vyhnout nástupu do vězení a ušetřit tak českým daňovým poplatníkům náklady za můj pobyt ve věznici s ostrahou. Bohužel tento způsob je opravdu až příliš definitivní. Ale je jediný. Není na vybranou.“
Odkud se vzala past dluhů, v níž uvízl Jaroslav Janota, se snad ještě dozvíme. Ať už to bylo cokoli, dá se tím obhájit jeho kalvárie? Zelená pro noční razie? Zlatý důl pro exekuční mafie? Tragédie, v níž ten kšeft s lidským neštěstím ústí? Chamtivá privatizace toho, nač má mít právo jen ruka zákona? To je ten epochální triumf lidských práv?
