Fušovat historikům do řemesla se rozhodl i Evropský parlament. Datum, kdy byla zmíněná smlouva podepsána, pasoval roku 2008 na „Památný den obětí stalinismu a nacionálního socialismu“. Byla to hlavně úlitba „tlaku politiků z Balkánu, Pobaltí, Čech a Polska“. U řady z nich to nepostrádalo ani docela frapantní kontext. V případě Litvy se totiž – a to právě v proskribovaném „tajném dodatku“ ke zmíněné smlouvě – uvádí: „Zájem Litvy na území kolem Vilna uznávají obě strany.“ Dnešní „litevské hlavní město tehdy totiž ještě patřilo Polsku“.

„Památný den“, zavedený Evropským parlamentem, „bije na pranýř hlavně Rusko“. V tom navazuje na „Pražskou deklaraci“ z 3. června 2008, již „vedle Joachima Gaucka podepsali čelní čeští politici včetně Václava Havla“. Česká republika ji podpořila i z právě zastávané pozice předsedajícího Radě EU.

Československo přitom „v roce 1938 nezradil a nevydal Hitlerovi Sovětský svaz, ale francouzský spojenec“. Podepsal se na tom „ruku v ruce s Velkou Británií a fašistickou Itálií“. Ze smlouvy o vzájemné pomoci s ČSR i SSSR,  tak zůstal jen cár papíru.  

„Polsko a Rumunsko odmítaly průchod sovětských vojsk přes svá území.“ A „Stalin tak Čechům přijít na pomoc ani nemohl“. Ve snaze demonstrovat „připravenost Sovětů k boji poslal pár dní před mnichovským diktátem do Prahy vojenskou letku“. „Protesty, kalící politickou atmosféru,“ však vyvolalo už to.       

„Když Mnichov ukázal, že s Hitlerem se na úkor Čechů paktuje Západ, varovala Moskva i jejich polské a maďarské sousedy, že bude výpad proti území ČSR považovat za akt nepřátelský i vůči sobě. Oba tyto státy se marše svých vojsk na československé území nezdržely a – na Hitlerovo pozvání – si na jeho úkor polepšily. Polsko využilo agónie sousedního státu k přivlastnění části jeho teritoria. Stalin vůči Polsku – přinejmenším ve státoprávním smyslu - o rok později neučinil nic jiného.“

„Stalinově evropské politice nebylo co vyčítat. Proti Hitlerově okupaci demilitarizovaného Porýní protestoval jako jediný.“ Jako „jediný se stavěl proti opětovnému vyzbrojování Německa“ – a „podporoval španělskou republiku proti Frankovi“. A „když Hitler obsadil i ´zbytek Česka´, prohlásil Stalin, že Sovětský svaz ´protektorát Čechy a Morava´ nikdy neuzná“.

„Dohodu o vzájemné pomoci nabídl Stalin už roku 1937 i Polsku. Polska odpověď je názornou ilustrací, jakou degradací tehdy evropská diplomacie procházela. Stalinovu nabídku odmítla se zdůvodněním, že polská armáda bude v případě války vytížena zajištěním vlastních hranic, a nebude tak moci chránit i Sovětský svaz…“

Cílem „politiky Západu tak bylo držet Rusko od Evropy na distanc. Také tehdy, podobně jako dnes, se od něj žádaly všemožné záruky, na ruské zájmy a podmínky se však zřetel nebral. V Mnichově to byl Západ, kdo jednal s Hitlerem jako se svým spojencem a ke Stalinovi se stavěl jako k nepříteli.“

Ten se však stále „snažil udržet obě želízka v ohni“. Že smlouva mezi Moskvou, Paříží a Londýnem je stále reálnou variantou, telegrafoval německý velvyslanec von Schulenburg do Berlína i pouhý týden předtím, než Moskva zjistila, že liberální metropole o obranný pakt ve skutečnosti nestojí, a pozvala Ribbentropa.   

V očích části evropské veřejnosti tím přišla o pel nevinnosti. Sluší se ovšem zdůraznit, že „až jako poslední“. A vidět krok, k němuž sáhla až koncem srpna 1939, v celém kontextu vývoje od roku 1933.

Právě ten by musel plně zohlednit i „Evropský den“, pokud by to, že se společnou hráz proti nacistické agresi nepodařilo postavit včas, chtěl vyjádřit jako skutečně živé memento.

Otázku otázek si však nepoložil ani Junge Welt. Měla snad antihitlerovská koalice o šíři, odsuzující nacismus k debaklu, šanci dřív, než mnichovanská politika zcepeněla v bumerang? Spojil by liberální Západ s Moskvou síly, pokud by mnichovanská intrika došla až ke svému strategickému cíli? Co by to znamenalo pro zemi, předhozenou Hitlerovi jako první?