„Většina amerických chudých přitom ve skutečnosti tvrdě pracuje, často na dva i více úvazků,“ kontruje autor 13 knih, kterého týdeník Time zařadil mezi „10 nejefektivnějích ministrů za posledních sto let“.

Téma „sladkého nicnedělání“ vrací, kam patří: „Skutečnými nemakačenky  jsou bohatí, kteří své jmění zdědili. A jejich řady rostou. Žijeme za časů největšího mezigeneračního transferu  bohatství v dějinách. Pochází od těch, kdo poslední tři dekády nadělali gigantické sumy na Wall Street, ve správních radách korporací nebo byznysem v high-tech. Končí u jejich dětí, co se do správných rodin už narodily a samy nevykonaly zhola nic.“

Zato „´self-made man´ nebo ´woman´, symbol americké meritokracie, zaniká. Šest z deseti dnešních nejbohatších Američanů je dědicem prominentních majetků. Pouhých šest dědiců Walmart toho vlastní víc, než spodních 45 procent Američanů dohromady (oproti 30 procentům v roce 2007).“ 

Mnohé ilustruje i šetření o poměrech Američanů s investičními aktivy za víc než 3 milióny dolarů. Téměř tři čtvrtiny z těch, kterým je 69 a víc - i 61 procent  z těchto ´baby boomers´ (tedy ve věku 50 – 68 let) - přišly k většímu jmění až sami. Zato pro „ty ve věku do 35 let je mnohem typičtější zděděný majetek“.

Je to „dynastická forma bohatství, před níž varuje francouzský ekonom Thomas Piketty“ (autor kultovního titulu Kapitál v 21. století). „Po statetí je hlavním pramenem bohatství v Evropě. Teď se jím stává i v Americe – pokud s tím něco neuděláme.“

„Příjmy z aktiv se koncentrují rychleji než příjmy z práce. Roku 1979 připadlo na nejzámožnější 1 procento domácností 17 procent důchodů z byznysu. Roku 2007 jich inkasovaly 43 procenta. Skončilo u nich 75 procent všech kapitálových výnosů. Dnes, kdy si burzy stojí markantně výš, tato špička ze svých investic inkasuje ještě mnohem víc.“

„Tak masivnímu přesunu bohatství přály obě politické strany.“  Právě „od těch, kdo z něj profitují, pochází rostoucí díl příspěvků na jejich kampaně“.

„Rodinné svěřenecké fondy“ („family trusts“) zákon dřív povoloval nanejvýš na 90 let. „Právní úpravy, prosazené za Ronalda Reagana, jim to prodloužily na věčnost. Tyto takříkajíc ´dynastické fondy nejzámožnějším rodinám  umožňují, aby své peníze a majetky, aniž je zdaní, převáděly po generace na dědice.“

Daňové škrty, zavedené G. W. Bushem, šly „akumulovanému bohatství na ruku ještě víc“. „Zatímco horní daňová sazba příjmů z práce klesla z 39,6 % na 35 procent, u horní sazby zdanění dividend to bylo z týchž 39,6 % na 15 procent.“

„´Cestovní mapa´ republikána Paula Ryana, dodnes to bible republikánské hospodářské politiky, razí zrušení všech daní z úroku, diidend, kapitálových výnosů a statků.“

„Přízrak celé generace, co kromě telefonátů s poradci pro řízení aktiv pro své peníze nedělá zhola nic, budí pramálo sympatií.“ Tím spíš, že je i „nebezpečím pro naši demokracii“. Právě akumulace „dynastického mamonu nutně akumuluje i politický vliv“.

Boom parazitních dynastií leze krkem i členu vlády, která mu také nadělila nejeden legislativní dáreček. Reich žádá obnovu někdejšího progresivního zdanění - i další rozšíření položek, podléhajících dani z majetku. Ta se dnes totiž omezuje v podstatě jen  rezidenční nemovitosti, zpravidla jediný markantnější majetek středních vrstev.  „Proč tedy“ – táže se profesor – nezavést „i malou roční daň z hodnoty akcií a obligací, klíčových aktiv těch nejzámožnějších?“

Soudí, že „už nesmíme zůstat sedět se založenýma rukama“. A „hledět, jak místo meritokracie nastupuje dědičná aristokracie“. Právě „dynastické  bohatství“ totiž „podkopává i naši demokracii“.

„Můžeme a musíme něco podniknout – dřív než bude pozdě,“ alarmuje  Clintonův ministr v.v.