Stačí si přece „Sputnik nebo RT Deutsch“ - či jiné zdroje, „paušálně označované za propagandu“ - „srovnat s našimi veřejnoprávními médii“. Aby se ukázalo jako na dlani, že „to, jak Rusko ovlivňuje veřejné mínění, se značně přeceňuje“. Jsou-li i tak „legračně malá média vnímána jako hrozba, pak je to zřejmě proto, že i jejich nepatrné podněty ruší propagandu ´svobodného světa´“. 

Zvlášť frapantní je to, že „rezoluce staví naroveň Rusko a Islámský stát“. A „tvrdí, že Rusko podporuje síly nepřátelské EU, extrémně pravicové strany a populistické síly“. Aniž „by podala jakýkoli důkaz“. Sám jsem se – pokračuje Albrecht – „se žádostí o důkazy obrátil na tiskové středisko Evropského parlamentu. Odpověď jsem nedostal doposud.“

Rezoluce pak „bez jediného zaváhání doporučuje prohloubit v oblasti  tzv. strategické komunikace spolupráci mezi EU a NATO. Z toho lze ovšem leccos dovodit.“ Z cílů, o něž není co stát, je i snaha „vyčlenit vlastní propagandu ještě víc peněz evropských daňových poplatníků“. A to „navzdory značnému porozumění mezi Východem a Západem v letech 1989 a 1990 i předtím“.

Skutečným požadavkem doby je „vytvářet ovzduší důvěry a vzájemného soužití“. O tom však „autoři rezoluce zřejmě nemají ponětí“. A „poslanci německé křesťanské demokracie tak vedou znovu tu samou bitvu, kterou už prohráli s politikou uvolňování napětí počínaje Willy Brandtem až po Helmuta Kohla“. Příznačné je, že „k nalezení není ani pozice předsedy EP Martina Schulze“.

„Závěr, který si nebere servítky, by tak musel konstatovat, že Evropský parlament se svou  rezolucí, tendenční a manipulující, zdiskreditoval a postavil mimo hru. Promítne-li se to do jeho politiky ještě víc, bude zle“.